Víno, ženy a modrý vlasy

Pondělí v 14:21 | Circle
Včera jsem byla u našich na obědě (tam nic zvláštního, snad jedině to, že jsem si se synovcem hrála na opraváře aut) a posléze jsem se stavila za K. (holka, kterou znám tak 7 let, povahově hoodně podobná a snad největší punkáč, co znám). A byla to jedna z těch chyb, u kterých nelitujete, že se staly.

Ono už to tak bývá, že všechny mé blonďaté kámošky jsou lehce alkoholičky (kromě J., která nepije ale jen díky epilepsii...a i na tu chlastá víc, než by měla) a člověk nemůže od nich odejít alespoň s jednou promile alkoholu v krvi.

No a já včera odešla tak se třema. Pilo se víno a to já většinou piju, jak limonádu. A byl to super den. Pokecaly jsme, podrbaly jsme, popily jsme...byl tam i M. - asi 50 letý strojvedoucí, který chlastá...hodně...moc. A sahá holkám na prdel. A je šílenej a většina lidí by ho nedala, ale já o něm moc dobře vím, že je hodný a plný překvapivých vědomostí, které z něj člověk ale musí trochu vypáčit.

Byla tam i její ségra, která se dost změnila. K. zůstala v podstatě pořád stejná. V podstatě, jako já, akorát obě dvě jsme si došly na to, že soudit všechny okolo zkrátka nemá smysl.

Bylo to fakt srandovní a jako vždy jsem od ní odešla s pár věcma. Kalhoty (které jsou mi ale krapítek velké) a modré tužidlo na vlasy. Někdy musím prohrabat všechno, co mám a donést jí něco. Hrozně mě rozmazluje střevo jedno blonďavý! :3

Ale dnešek...ten teda stál za to. Ráno jsem se asi třikrát poblila a říkala jsem si, že snad skočím pod auto, abych nemusela do práce. Ještě k tomu si ke mně v šalině sedl kolega, takže jsem nemohla jen tak rozjímat a uklidňovat samu sebe, že nesmrdím jak alkáč. Jako dobrý, pokecali jsme si, ale u toho jsem musela polykat zvratky a ani náhodou nedat najevo, že jsem po docela zuřivým večírku.

No...teď už jdu (KONEČNĚ!!!) domů a jdu rovnou spát. Až tak.
 

Lenivý den

Sobota v 18:13 | Circle
"Dneska už mi nepiš." napsala jsem V. a snažila se nebrečet. Nestalo se nic hrozného, ale včera si povídal s jednou holkou, jak si kdysi dávali pusy. A nebylo mi z toho přijemně.

Sama se takovým konverzacím vyhýbám na sto honů. Občas se tomu člověk nevyhne, ale snažím se to vždycky něčím zamluvit. Vzpomínání na věci minulé znamená jednu věc - že minulost ještě není uzavřená. Nechci otevírat staré rány. Pokud se se mnou někdo z mých bývalých chce bavit, ví moc dobře, že nemá vytahovat romantiku a sex. Nemá to totiž smysl.

Mě ani tak nenaštvalo, že o tom spolu mluvili, ale že mi to V. řekl, jakoby nic. Jakobych nebyla dnes celý den sama doma a neměla dost času na přemýšlení o úplných hovadinách. "Nemáš důvod k takovému přemýšlení."...iracionální žárlivost nemá nikdy důvod, ale není třeba, aby ji ten druhý podněcoval.

V. je pořád natvrdlý chlap, i když oproti všem ostatním je na tom opravdu dobře. Není důvod, abych se na něj zlobila. A já se na něj ani nezlobím, jen mě mrzí, že mi tím vůbec musí zatěžovat hlavu. Měla jsem ráno fakt dobrou náladu. Sluníčko dneska svítilo celý den. Měla jsem v plánu jít aspoň ne chvilku ven...ale hned ve dvanáct odpoledne jsem musela poslouchat něco, co jsem vůbec slyšet nechtěla. A tak jsem se zhulila, schoulila se pod peřinu a čučela na Gilmorky (ne, moc mě to nebaví, ale zabiják času dobrej).

Nemám ráda takové lenivé dny. Chci být trochu akčnější, ale zatím mi to moc nejde.

A hlavně nemám ráda, když jsem na V. naštvaná.

Je to kruh

Čtvrtek v 17:36 | Circle
Proč jsem Circle? Proč se můj blog jmenuje "It's a circle"?

Je zde více důvodů. Ten první - trochu to vychází z šintoismu. Princip tohoto náboženství by měl být o tom, že celý život je "napsán" v kruzích. Minulost se neustále opakuje, jen jsou kolem jiní herci a jiné kulisy. Musíme ovšem umět kruh uzavřít a začít nový. Nemůžeme začít novou etapu života, pokud neuzavřeme tu starou. Tak nějak takhle.

Další je, že se v kruzích krapet motám. Jednou si připadám, že je všechno fajn a podruhé, že je všechno úplně nahovno. A tak se to pořád cyklí. Musím ale uznat, že jméno Circle už není tak moc aktuální. Aktuálnější by bylo Spiral. Záleží totiž na perspektivě, v jaké se na spirálu díváte. Pokud se na ni podíváte zeshora, bude to vždycky kruh. Pokud se na ni podíváte z boku, bude to spirála. Jméno si ovšem nechám. Líbí se mi. Kruhy se mi moc líbí (plánuji si koupit kruhy do tunelů).

Další je má posedlost geometrií. Ze všech tvarů se mi kruh líbil nejvíc. Už od malička si kružítkem čmárám do sešitů květ života. Vždycky se mi líbilo podívat se do role od toaletního papíru a vidět vše v kruhu. Mám prostě kruhy ráda a pokud bych dělala gymnastiku, tak na kruzích. Ale písmeno "O" a nulu ráda nemám. Nevím proč. Celkově mi písmena a slova nelezou do hlavy tak, jak tvary...mám ráda tvary.

Další a už dost nepodstatný - mám kroužek v piči. Doslova. Je to antikoncepce, jmenuje se "nuvaring" a je to prdel.

A nedávno mi došlo, jak jsem jako malá milovala horor Kruh. A ano, ještě pořád jsem neviděla japonskou verzi.

A hlavně - kolo - vynález, který změnil běh celé lidské historie.
 


Hrdina v neviditelném hábitu

21. března 2017 v 15:17 | Circle
Když se řekne hrdina, co si představíte? Někdo si představí Herculese, někdo Supermana, někdo si představí samozvaného bojovníka za lidská práva...já mám ten pojem jinde - je to můj muž V.

Ačkoliv jsem za život potkala hodně lidí, co mě chtěli "zachránit", nikdo z nich ale netušil, jak to má udělat. Většina z nich naznala, že mě není třeba zachraňovat. Jsem totiž držka plná keců o tom, jak jsem v pohodě. Jakmile ale dojdu domů, brečím jak malá. Nejsem tak silná, jak si o mě lidé myslí, jen nejsem idiot a z některých věcí jsem byla nucená se poučit. To ale nikdo nevidí.

Jediný, kdo mě byl schopný zachránit byl V. V době, kdy jsme spolu začínali chodit, mi byly vidět všechny kosti na těle. Tvář propadlá a za celý den mi stačilo vypít litr mléka. K drogám jsem měla až extrémně pozitivní vztah a nejlepší kratochvíle mého tehdejšího života byly, když jsem mohla po pořádném potahu z bongu padnout zpátky do postele a čučet na Simpsony. Byla jsem zmatená. Nevěděla jsem, co budu dělat a jedinou útěchou mi byly myšlenky na jistý konec.

V. se nijak nesnažil. Říkal mi pořád, jak jsem nádherná, ovšem za to dodal "...jen těch pár kilo navíc." a když jsem začala nabírat na váze, radoval se. Radoval se z každé zmizelé kosti a já se radovala s ním. Začala jsem samu sebe vidět jeho očima, aniž by se o to nějak zvlášť snažil.

Když jsem bongovala, odmítal si bong dát se mnou. Ne že by na něj neměl chuť (podle jeo výpovědi na něj měl chuť prakticky pokaždé, když ho viděl), jen mi nechtěl dodat ten pocit, že bych na něj měla mít chuť i já. Někdy i odcházel, když jsem si chtěla bonga dát. Ne naštvaně, prostě odešel. Ze začátku jsem to nechápala a až pak mi došlo, že jeho nepřítomnost ve mě vytvořila pocit, že to není úplně ono. Po víc jak půl roce našeho vztahu jsem mu řekla, ať jde bong vyhodit do skla. Dala jsem mu i všechny propriety - mixbowl, popelník, zapalovač, sítka...všechno. Nechtěla jsem ten bong někomu dávat, chtěla jsem ho dát pryč. Úplně.

Co se týče rodinných vztahů, tak i s těmi mi moc pomohl. Promluvil si s rodiči i sestrami. Nevím přesně, co jim říkal, nebo co říkali oni jemu, ale vím moc dobře, že to pomohlo k utříbění naših rozvrácených vztahů. A i když s nimi pořád neumím mluvit, tak jak by oni chtěli, stejně už dokážu zvednout telefon a zeptat se táty: "Jak se máš?".

Pak přišlo na řadu shánění práce. To už bylo pro něj složitější. Všechno musel platit. Snažil se mi sehnat práci u něj ve firmě, ale toho jsem se bála. Před každým pohovorem mě uklidňoval a jakmile jsem si sehnala práci tady ve firmě, byl šťastný. Ne kvůli penězům, ale kvůli tomu, že jsem šťastná já. Jednou se dokonce rozbrečel, když jsem mu nadšeně povídala o práci. Pak pravil: "Víš, celou tu dobu, co jsi brečela, že nemůžeš sehnat práci, že nevíš, čeho jsi schopná, jsem nevěděl, co ti mám říct. Nevěděl jsem na co máš a na co nemáš. Teď jsi šťastná a našla jsi něco, v čem jsi dobrá a dokážeš to sama zhodnotit.".

Poslední a nejdůležitější věc, ve které mě zachránil, byli přátelé. Moc jich nemám. Respektive u většiny z nich jsem přesvědčená, že mě bytostně nenávidí (i když to vůbec není pravda). V. mě začal seznamovat s jeho přáteli a nakonec se z nich stali i mí. A díky tomu jsem byla schopná scházet se s těmi mými starými známými. A všichni říkaji, jak jsou rádi, že mě vidí spokojenou.

Hrdinové dnešní doby nenosí kápě a mnohdy ani oni sami netuší, že jsou hrdinové. Nesnaží se mermomocí každého zachránit a když už, tak ne pro vlastní dobrý pocit, ale pro toho daného jedince. Hrdinové jsou neviditelní a mají své mouchy. Nechlubí se svými úspěchy (a pokud ano, tak to nejsou hrdinové, ale samozvaní "mesiáši") a vždy zůstávají při zemi. Častěji potkáte hrdinu zkroušeného a smutného, ne veselého. Vidí totiž všechny útrapy světa a ví moc dobře, že dokáží změnit jen málo.

Další články


Kam dál