It's a circle

27. června 2017 v 16:34 | Circle
Opět končím s blogem. Ano, jsem debil a rozdávám svůj blog každému, komu začnu trochu věřit. Nikdy se mi to nevyplatilo, tak proč dělám stejnou chybu stále dokola? No jo...It's a circle - je to kruh. Začarovaný, neukončitelný. Nemám na to.

 

Fakt už je to všem jedno?

21. června 2017 v 14:37 | Circle

Opravdu ne. Nenechám si vzít svůj hudební vkus. Lidi říkají o mém vkusu ledacos. Taková nejčastější hláška "Nejseš nějak moc emo?".

Většinou, když něco pustím, tak to lidi ani nechtějí poslouchat, i když je to dost podobný žánr, co se poslouchal doposud. Řekněte mi, co je špatného na tom pustit Queens of the Stone Age, potom, co se poslouchala hodiny Nirvana. V mém okruhu přátel mi chybí lidé, co si vzájemně pouští oblíbené songy. Ne jenom pitomý podkres z mobilu. To mě nebaví.

Kde jsou ty časy, kdy jsme si s A. pouštěly My Chemical Romance a skákaly po pokoji a vyřvávaly jejich texty na celé kolo? Kde jsou ty časy, kdy jsem se s lidma dokázala hodiny a hodiny bavit o dokonalosti riffů System of a Down? Kde jsou ty časy, kdy jsem se s lidma hádala, kdo je lepší, jestli The Rolling Stones, nebo The Beatles (já byla vždycky někde mezi)? Kde jsou ty časy, kdy se pustil song a jen tak se poslouchalo a občas se řeklo "Tato část je boží!"?

Lidé zkrátka neumějí jen poslouchat hudbu. A to si já nenechám vzít. Nenechám si vzít chvíle, kdy si užívám song a nechám se jím unášet. Nenechám si vzít svůj hudební vkus, jen protože rock už nefrčí. Nenechám si vzít své oblíbené chvíle jen protože někdo říká, že poslouchám sračky (obvykle to říkají lidi, co v hledání hudby dál než na Evropu 2 nedošli).

Nenechám si tohle všechno vzít, jen protože rock není dostatečně "povznášející". Nenechám si to vzít, jen protože je rock moc repetitivní (kurva a psytrance je co?). Nenechám si do toho kecat. Obzvlášť když vidím, že za hudbou vidím něco jiného, než něco, co jde jedním uchem dovnitř a druhým ven. Že za hudbou vidím celou škálu emocí, kterou musela kapela cítit (co se týče producentů, tam jsem k emocím dost skeptická...než se složí elektronická skladba, trvá to dlouhou dobu a člověk zkrátka není schopný žít celého půl roku v jedné emoci, jen kvůli tracku). Že za hudbou vnímám příběh, který je součástí každého z nás. Že jako jedna z mála lidí jsem ochotná číst texty a pořádně se nad nimi zamyslet.

Znám dost lidí, co tvrdě odmítá populární a rockovou hudbu, protože je to "moc manstream". Kurnik, mě nezajímá, co koho zajímá. Mě zajímá to, co mě dokáže unést někam pryč. Neposlouchám hudbu kvůli svému pocitu nadřazenosti. Když řeknu, že se mi líbí Britney Spears, lidi se o tom ani nechtějí bavit. Vůbec jim totiž nedochází, že celá Britney je dílo talentovaných producentů, kteří vědí moc dobře, co dělají. A nechtějí, aby jim to došlo. Mají pop ve škatulce "fuj" a nějaké zamyšlení se nad faktem, že jakoukoliv populární písničku, když přehrajete do jiného žánru, vznikne vám něco neuvěřitelného (srovnejte si Toxic od Britney a od Yael Naim) právě díky tomu, že se někdo snažil, aby to bylo perfektní. Pop je poplatný době. A právě proto jsem spíš rocková dívka.

Rock se totiž neřídí tím, co je módní a co ne. Rock prostě jde a buď někdo svou tvorbou vytvoří úplně nový žánr a nebo se uchytí v žánru, který dávno existuje a dá do toho něco, co přísluší jen a pouze jemu.

Miluji svůj hudební vkus a mrzí mě, že jsem neuvěřitelně limitovaná svými emocemi a náladami. Je opravdu málo věcí, které dokážu poslouchat, aniž bych z toho měla nepříjemný pocit. Co se týče Queens of the Stone Age, to je snad jediná kapela, která ve mě dokáže probudit neuvěřitelnou energii a sebevědomí (joo, ale některé songy od nich mě doslova drtí).

Omezeno

13. června 2017 v 11:20 | Circle
Jak je možné, že mi jeden člověk dokáže zkazit celý den? Jak je možné, že kvůli jednomu blbému komentáři mi poskočí srdce a celý den mám stavy velmi podobné úzkosti? Jak je možné, že jsem pak celý den protivná na všechny okolo? Asi ho fakt nemám ráda...

Na facebooku jsem si jej i jeho kamarádku strčila do skupiny "omezeno". Proč by měli vidět mé příspěvky, když na ně povětšinou reagují dost negativně. To bych ale pochopila, jenže jsou vůči mým názorům tak zaujatí, že už nejsou schopní jiné diskuze, než "Ankap je the best pyčo!".

Jaký jiný výběr já mám? Nesdílet některé příspěvky? Smířit se s tím, že mi někdo každý týden klavíruje do hlavy, že mám být anarchokapitalista, abych byla "morální?".

Ne. Nazdar. Už s nimi nechci mít nic společného. Přinášejí mi do života jen samé špatné věci. A takovým lidem se chci vyhnout. Je to opravdu tak moc špatně?
 


Setrvačnost před bednama

12. června 2017 v 16:19 | Circle
Cítím bassy v hrudi a ve vlasech vítr. Oči mi tikají po dekoracích a řeknu si už poněkolikáté "Nikdo se na tebe nedívá, nikdo se ti nesměje, měj to zkrátka v piči.", následně se tělem rozleje neuvěřitelná spokojenost a najednou tančím, jako kdyby se na mě nikdo nedíval, ani já.

Nohy se zmítají v podivné rychlosti. Přecejen, 160 BPM je 160 BPM. Ruce tahají neviditelné nitky, které mi podávají středové reproduktory.

Jsem to já. Jen a pouze já a nikdo jiný, ačkoliv se tam ozývá mně dost znáý hlásek: "Pusť mě ven, já chci také tančit.". Ignoruji ho. Proč se taky zabývat někým, kdo se se mnou odmítá domluvit a jen mě svým ukvapeným chováním trápí.

Nastává doba darkpsy. Kvílení a šaškovské řechtání. Začínám se bát a ten hlásek začíná být strašidelnější. Jdu k V., zatahám ho za rukáv a řeknu: "Nechceš jít se mnou na pivo, nebo na chillout?", "Ale já bych chtěl být ještě na stagi.", "Mně už to tady začíná být krapet nepříjemné.", "Ok, jdem na pivo a dáme brko, co ty na to?", "Jo, to by šlo.". Hlas ustal a já si užívám společnost mého milovaného.

Dáme si pivo a brko, přidají se k nám další lidé a chvíli si jen tak povídáme. Hlásek najednou nejde slyšet a já cítím, že jsem neuvěřitelně ráda. Směju se, ačkoliv nevím čemu a jestli je to vhodné. U stolu se ale nikdo nechce bavit o smutných věcech. Takové věci se na psytrance neprobírají a když už, tak někde opodál a celou dobu si z toho děláme srandu - pro odlehčení situace.

Jdeme na parket. Chvíli tančíme polku, chvíli se jen tak objímáme a chvíli si tančíme jen sami pro sebe. Psytrancový vztah je úžasný, má vás co spojit, když občas zapochybujete.

A takové cykly probíhají až do rána, kdy nohy tančí už jen ze setrvačnosti. K papíru si dáte trochu MDMA na malíček a tančíte dál. Hlásek je ale trochu markantnější. "Podívej se na sebe, jak jsi sjetá. Vidíš ty lidi kolem? Všichni se ti smějí, protože vypadáš jak největší feťák široko daleko." v tu chvíli se podívám kolem sebe. Na zemi se válí týpek, který se mazlí se svými dredy. O metr dál tančí (spíš letí) známý, který vypadá, jako kdyby si dal mix několika drog. Takyžejo. "Ty krávo, co to meleš, vždyť jsem na fesťáku, tady si to můžu dovolit." řeknu hlásku a ten na chvíli zmlkne.

Tančím dál, dokud eMko nevyprchá. Moje nohy už začínají nestíhat a já už se jen tak kolíbám. "V., nepůjdeme si lehnout?", "Jo, mohli bysme.", tak jdeme do stanu, kde zjišťujeme, že už je poledne. Na chvíli usneme, vzbudíme se, najíme se a tančíme dál.

Tohle není jen protančená noc. To je protančený víkend, po kterém cítím, že nohy jsou o něco silnější a má mysl rovněž.

Miluji to. Ne kvůli drogám, ale kvůli tomu jedinečnému pocitu sounáležitosti se všemi a vším okolo. Usměješ se na někoho, on se usměje zpátky. A když spolu mluvíte, tak zjstíte, že se na sebe usmíváte už několikátou akci a teprve teď zjišťujete, kdo vlastně jste.

Nevím, kolik pochvalných článků na tuhle subkulturu ještě napíšu. Asi dost, ale mně to nevadí.

Další články


Kam dál