Září 2015

Vyfetovaná troska aneb přestaň se litovat krávo!

28. září 2015 v 8:04 | Circle
Milej našel kazetu. Na kazetě Technohead, Šmoulové, Spice Girls a nějaký německý cory, takže teď je celej byt naladěn do této acidově naladěné blbinky.

Zase psytrance, zase tripy, zase éčko, milej zase nasračky. Někdy si říkám, že kdyby na párty našel platíčko imodia, sežral by to, aniž by tušil, že se z toho posere. "Buď se z toho poseru, nebo sjedu.". Feťák zkurvená.

Konečně jsem se dala pořádně do řeči s jeho kamarády. Jak to vypadá, je takový hovado už odjakživa a že je jedině dobře, když ho někdo hlídá. Taky mi došlo, že jsem na něm možná trochu víc závislá, než by bylo zdrávo. Taky mi došlo, že s ním chci být ať to stojí, co to stojí.

Hlavní ale je, že od tý doby, co tripuju trochu ve velkým, na sobě začínám pozorovat docela pozitivní změny. Už nejsem pořád napjatá a čekající, kdy se semele něco hroznýho. Došlo mi, že lidé si o mně můžou myslet, co chtějí a mně to může být u prdele. Nejhorší na tom je, že tento depresivní způsob přemýšlení můžu na někoho hodit a budu na to mít plné právo.

Rodičovstvo ze mě vždycky chtělo mít dámu...no vlastně ne jen oni, ale celá rodina. "Hlavně si nebarvi vlasy, nelakuj si nehty, nemaluj se a oblíkej se cudně.". Joojo, stará dobrá katolická výchova. Zabírá tento druh výchovy? Ano, ale jen na hloupé a ubrečené ovečky, které si nedokážou udělat vlastní názor a veškeré svoje vědomí jim vložili rodiče a farář.

A jak mi to došlo? Na té párty jsem se dala do řeči s kamarádem od milého. Takový scifi blázen, jako já. Pořád jsem o něčem mluvila, on taky...to je tak, když dva ukecaní idioti si sednou vedle sebe. Tak jsme si povídali a povídali až došlo na to, že se mi nelíbí ten pocit "Co by na to řekla rodina.". Trochu to nechápal a pak jsem mu vysvětlila, z jaké rodiny pocházím. Podíval se na mě s vyděšeným výrazem. "Musím ale říct, že jsi na tom fakt dobře, z většiny katolíků jsou jen blázni rekapitulující slova faráře.". Ještěže mi to odmalička připadalo jako pohádky.

Ona tahle víra celkově je na hlavu postavená. Vůbec, vkládat dítěti tvou víru do hlavy je trochu svinstvo. Mlít o tom, jak jeho oblíbené pohádky jsou jen vymyšlené a pak mu klavírovat, že Bůh je skutečný a je to jediná pravda a blablabla. Naštěstí táta v Boha nevěří, jenže já to mámě nemůžu říct. Jak bych jí mohla taky do očí říct, že z celého křesťanství je mi na blití a že do kostela už nikdy nevkročím? Byla by zklamaná. Asi ještě víc zklamaná, než je teď.

Je mi jí docela líto. Z první dcery vznikla sarkastická bytost, co je...no upřímná. "Fuj, co to máš na sobě?"...joojoo, jediné, co by se ti líbilo, by byla sukně pod kolena a rolák. Hlavně že si ošukala půlku města. Z druhé dcery se stala matka...a s tím se máma zžít dokáže. Z třetí dcery se stala smažka, co by celý život nejraději prohulila, profetovala a ve volném čase prospala. Na mámě jde vidět zklamání pokaždé, když se na mě podívá. Úplně stejný pohled, jako měla babička, když se dívala na sestřenici vedle mých sester. Pokérovaná, protunelovaná, barevný vlasy...prostě totální zklamání pro někoho, kdo se v životě nepodíval dál, než do sousední vesnice.

Ono se sestřenkou je to docela těžký. Dostala rakovinu, už nikdy nemůže mít děti a je to prostě smutný. Co je na tom všem nejhorší? Předtím se k ní všichni chovali jako k přerostlému děcku. Ona taková víceméně je a není na tom nic špatného (až na to, že je tupá jak necky, ale to je vedlejší). Všichni ji víceméně posílali do prdele a ona tak celý čas trávila s mladšíma. Jakmile všichni zjistili, že je nemocná, jako kdyby se z ní stal jiný člověk...teda v očích celé naší rodiny. Najednou její názory jsou stravitelné, najednou ji celý stůl bere vážně a celkově...je mi na blití z těch pohledů "Ty jsi chudáček, jak ti můžeme pomoct?". A já? Fakšit...je to smutný, je to život. Lítost jí nepomůže, můžu jí držet palce a odepsat jí na fejsu, ale nikdy se k ní nebudu chovat jako k někomu jinému, jen protože má smůlu.

Celkově mě pěkně serou videa postižených dětí, co uběhly maraton a podobné blbosti. Joo, je to super, ale většinou jsou to děti, které by mohly mít talent na COKOLIV jiného a rodiče je mučí slovy "Ty to dokážeš! Dokážeš všechno, co ostatní!". Kdyby jim místo toho řekli "Máš nějaký handicap, tak z toho koukej vytěšit co nejvíc. Jsi na vozíku a sere tě, že jsi celej den doma? Na, tady máš počítač, učebnici programování a zkus to, třeba tě to bude bavit.". Trochu je uvést do reálného světa. Protože co potom, když zjistí, že opravdu nemohou dokázat všechno? Že na vozíku K2ku asi nevylezou? Semele je to a nakonec se utopí ve svém vlastním neštěstí.

Co mě na tom všem ale sere nejvíc? Že retardovaný debil, co zvládne primitivní pičovinu, je chválen, jako kdyby opravdu vylezl tu K2ku, při tom nad docela chytrým děckem, co ti z lega postaví Pražskej hrad, se mávne rukou. A ono to není jen v porovnání s retardy, ale vlastně úplně se všemi. Celý moje dětství jsem moc pochval nedostávala a když už, tak se to odbylo slovem "Šikulka." a šlo se dělat něco jinýho. Oukej, kdyby se šlo vařit, ale "Barunko, podívej se, co tvoje kamarádka nakreslila. No to je hezké, řekni rodičům, ať to vyvěsí na ledničku.".

Nejhorší to bylo ve škole. Každý den jsem se učila, protože rodiče řekli. Pak jsem z testu dostala jedničku a "Hmm.". Tak jsem se na učení totálně vysrala, protože přívětivější reakce jsem měla z té pětky a totální lenosti, než z jedničky a hodin píle. Pak světe div se, že se chlubím a chválím sama sebe. Nikdo jinej to nedělal, tak aspoň někdo ne?

Nejhorší to bylo, když jsem začala psát. Trávila jsem nad tím hodně času a co mi na to řekli rodiče? "Kdyby ses radši učila dějepis, hrozí ti z něho trojka." "Ty jsi šikovná, píšeš hezky, ale kdyby ses tak radši učila, psaním se neuživíš." "Hmm, to je sice super, že pracuješ na knížce, ale hlavně udělej školu.". Fakjů tati! Jediný, co jsem chtěla, je pořádná pochvala. Nemusí být úplně upřímná, ale aspoň ukažte, že na svou dceru jste aspoň trochu hrdí, i když je to takovej zmetek.

První a poslední pochvala od mého táty "Fakt skvěle jsi to zvládla včera na zvučení. Hravě dáš do kapsy jakéhokoliv vesnického zvukaře. Dobrá práce.". A tak jsem se rozhodla, že začnu dělat psytrance. Žádný stažený samply, žádnu tuturutu pořád dokola...prostě pořádnou psychedelickou muziku.

Jo a taky z duše nenávidím hipstery. Asi proto, že jsem sama hipster a být hipsterem znamená hejtovat všechno hipsta. Fakšit, na hipstera jsem moc chudá a moc vyjetá...prej.

Jsemjakovítrkterejsfouknepírkozetvejchdlaní

17. září 2015 v 20:44 | Circle
Už když jsem byla malá, tak jsem ji uměla nazpaměť.

Taková trochu krize osobnosti, nějak nevím, co mě baví, kam jít, jací lidi mě baví, prostě a jednoduše nevím, co mám dělat. Kdybych měla psa, jdu s ním ven...asi brzo bude. Jenže takhle nemám moc důvod. Do hospody se mi nechce. Pořád ty stejný kecy, pořád to stejné dokola. Chlast už mě moc nebaví a drogy není radno užívat tak často, jak to dělám...i když asi to vyjde nastejno.

Proč o těch drogách pořád mluvím? Asi protože mám z toho všeho takový špatný pocit? Špatný pocit, o který se moc ráda opírám, když si chci hrát na hodnou holku. Co si to už konečně přiznat, že hodná holka ze mě nikdy nebude? Co už si konečně přiznat, že určitě nechcípnu na houpacím křesle ve věku devadesáti let se třemi vnoučaty na krku? Co u si konečně přiznat, že se nemusím stydět, že se nemusím bát, stejně nikyd nebudu větší hovado, než větina lidí, kteří se kolem mě vyskytují. Co už si konečně přiznat, že skrytě (nebo možná docela otevřeně) nenávidím život, který mi rodičové vnukli, že je v pořádku? Co kdybych ze sebe konečně udělala člověka, jakým chci být? To bych nemohla utrácet prachy trávu (tak nějak mi vychází, že s milým vyhulíme 15-20 gramů za týden) a pizzu. Asi bych mohla zase začít chlastat a nauičit se nežrat jako prase. Už tak i vypadám.

Fakšit, už zas začínají tyto jsemstrašnětlustá kecy. Boha jeho, jsem vychrtlá jak prase, jen žeru jako prase, tak jako prase vypadám (ou gáád, poser se z jednoho špeku). Co mi to tak vadí? Asi se mi líbily vystouplý žebra a ta lebka se nádherně rýsující na obličeji...proboha, vždyť mi šly vidět i okraje spánků. Docela děsivá/nádherná vzpomínka na moje anorektický tělo.

Chtělo by to...asi novej vzhled blogu.

Nová profilovka na fejsíčku

16. září 2015 v 22:10 | Circle
Just chill...

Já ti nějak nevím...začíná novej semestr, do kterého jsem se dostala díky dvěma opsaným písemkám (teda na filozofii jsem se učila...co je ale těžkýho na tom naučit se 8 nejjednodušších otázek), jedné eseji ("Zdroj: mé zkušenosti ze života) do předmětu s profesorem, který už je tak starý, že všem dá radši A, než aby se s námi otravoval a razítku od mého tatínka (10 kreditů za praxi...joo, ale u toho mixážního pultu jsem se něco naučila). Miluju moji školu, ale jaksi v ní postrádám smysl...no nic, stejně tento semestr nedám, opakuju asi...5 předmětů a nic se mi nechce.

Začala jsem uklízet v jedné mé oblíbené hospůdce. Stejně tam moc nechodím, protože jsem fakin asociál, ale i tak tam mám slevu na chlast a ještě za to nějakej ten peníz dostanu. Dřu se jak mezek, vstávám v sedm ráno, ale kdo by si nepřál uklízet, v hospodě, kde si dáte brko, zatímco se zasekáte na umývání záchodů (jsem asi úchyl, ale umývání záchodů je má nejoblíbenější uklízecí činnost).

Divný, mluvím k vám, jako by vás bylo víc, než nula...

A co teď? Čekám na milého, až dojde z hospody...nedojde, ale příště by mi nemusel kecat, že dopije pivo a půjde. Já ho nějak nechápu, místo toho, aby se ušetřil mé nasranosti (NIKDO NIKDY mě nechce vidět nasranou) a telefonátů kdejakodopičije a řekl mi, že se plánuje sežrat jako doga, tak mi radši kecá hovna. No co, všichni mě varovali, že chlapi jsou kreténi...a nestěžuj si krávo! Máš boží stvoření!

Co bude vlastně dál? Ajo! Za týden a půl další psytrance! Takže zase víkend na tripu...juchů!

Co vlastně já a LSD? Docela to miluju. Být neustále napjatá a při tom uvolněná. Mít zalehlý uši a při tom slyšet zřetelně úplně všechno. Mít před očima věci, které tam normálně nebývaj a při tom rozeznat každý předmět. Na každou věc se dívat jako kdybych ji viděla poprvé a zkoumat její účel. Nechat basy, aby se odrážely v mé hlavě.

Kdybych měla víc peněz, zkusím si celý víkend. Papíra jednou za 12 hodin. Prý to není škodlivé, jeden kamarád si prožil celý půlrok a až na to, že si povídá kaktusy a je trochu ezotericky založený, je naprosto v pořádku (teda poměrně k tomu, co všechno za život sežral a v jakém množství). Ono by to za chvíli stejně přestalo účinkovat a byla bych jen taková...prostě ztripovaná.

Hej ale...ten blbec už mě štve. Klasicky někoho někde potkal a nutně se musel zdržet, ale "za chvíli" bude doma "nehodlá se zdržovat". Boha jeho, jak já tyhle kecy nenávidím...


Full of drugs

7. září 2015 v 14:44 | Circle
Z tohoto mám na LSD docela kurevský stavy.


Nakoupit půl gramu MDMA, LSD nevyšlo, seženeme na místě. Kam jedem? Na psytrancovej free fesťák. Co od toho očekáváme? Sjet se jako hovada a dělat bordel.

Pátek
Asi dvě hodiny řeším, co si obleču. Jasný, takový prase jako já a jaká pipina, co se hadrů týče. Nakonec jsem skončila s kytičkovýma legínama a modrým nátělníkem. Vzala jsem si i svůj klobouk - asi 30 let starej po mamince.
Řídím, takže celej den nehulím, nepiju pivo a jsem nervózní, že pojedeme asi o tři hodiny později, než bylo plánováno, ale nakonec cajk. Nabereme ještě další dva lidi a jede se. Prej řídím dobře...
Dojedeme a hned si narvu do huby pár krystalů MDMA. Seženem nějaký tripy (usmívající se slunečnice), na mě zbyde jen jeden, to moje pako a náš kámoš si dali dva. Kreténi...narvem se ještě dalšíma krystalama a paříme.
Ani si toho moc nepamatuju, až pak jsem se vzbudila, když jsem s mým milým hledala místo, kde si spolu užijem. V lese to nešlo, byli tam lidi. No nic, postavíme stan. Miláček byl ztripovanej jako piča a já musela stan postavit sama. Ani toho šukání nebyl schopnej, tak jsem se nasrala a šla spát.

Sobota
Probudíme se a najdeme našeho kámoše. Dáme si MDMA, dalšího tripa a užíváme si. Ale fakshit, miláček je sjetej jako prase a já se o něj musím starat, jinak by ho okradli, nebo domlátili (když už je někdo tak moc, že i na psytrancový lidi je až přespříliš, tak ho člověk musí hlídat, jako oko v hlavě). Takže jsem si toho ani moc neužila, protože ten pablb si musel narvat do huby ještě celou kouli. Nakonec jsem se nasrala a šla spát. NIKDO NIKDY nechce hlídat mého přítele, když je úplně nejvíc v prdeli. Na facku...

Neděle
Brko, spánek, řídím domů...pohoda, špagety na bytě a spánek.

Pondělí
Ten idiot odmítá pochopit, že mě nemá srát a že by se mi mohl trošičku omluvit. Místo toho do mě valí, ať uklidím/uvařím/vyperu/začnu se učit...a pak světe div se, že jsem nasraná.

Někdy si říkám, jestli já mám šanci si nějakej ten večírek užít...

Just enjoy your eternal acid trip

2. září 2015 v 16:40 | Circle
Song, který mě hodí do klidu.

Že jsem se změnila?

Že mluvím jak někdo jinej?

Nikdo mi to neřek, ale připadá mi to.

Je to lepší?

Já ti ani nevím.

Co ale vím, tak si tento způsob života moc užívám. Jako kdybychom si přenesli 60. léta sem, do jednadvacátýho století. Samý drogy, samý ulítlý zážitky, jen já ná to nemám prachy, nebo koule.

Posledně ty dva tripy byly docela síla. Jsem takový přemýšlecí typ, takže vždycky vymyslím něco nového a tak nějak mi to dává smysl. I po vystřízlivění. Většinou to použiju do mého příběhu.

Připadám si teď trochu...líná? Hodně...nic moc nedělám, neuklízím, nepracuju, neučím se...měla bych začít aspoň s tím posledním.

Ale budu mít práci v nejlepší hospodě široko daleko. Takže zaměstnanecký slevy. Takže pivo za pakatel a absinth taky. Joo, já tu školu nikdy neudělám. Chudáci naši.

Jo a zvučení mě nějak začalo bavit. Tak...snad?

Stejně pořád jen hraju Hearthstone...kurnik, drogy jsou nelegální, ale tyhle nejvíc návykové blizzardovky ne? Fuckin' logic. Jo když jsem měla bad trip po 50mg LSD, hrála jsem HS a šlo mi to...dost! Divnej svět...