Vyfetovaná troska aneb přestaň se litovat krávo!

28. září 2015 v 8:04 | Circle
Milej našel kazetu. Na kazetě Technohead, Šmoulové, Spice Girls a nějaký německý cory, takže teď je celej byt naladěn do této acidově naladěné blbinky.

Zase psytrance, zase tripy, zase éčko, milej zase nasračky. Někdy si říkám, že kdyby na párty našel platíčko imodia, sežral by to, aniž by tušil, že se z toho posere. "Buď se z toho poseru, nebo sjedu.". Feťák zkurvená.

Konečně jsem se dala pořádně do řeči s jeho kamarády. Jak to vypadá, je takový hovado už odjakživa a že je jedině dobře, když ho někdo hlídá. Taky mi došlo, že jsem na něm možná trochu víc závislá, než by bylo zdrávo. Taky mi došlo, že s ním chci být ať to stojí, co to stojí.

Hlavní ale je, že od tý doby, co tripuju trochu ve velkým, na sobě začínám pozorovat docela pozitivní změny. Už nejsem pořád napjatá a čekající, kdy se semele něco hroznýho. Došlo mi, že lidé si o mně můžou myslet, co chtějí a mně to může být u prdele. Nejhorší na tom je, že tento depresivní způsob přemýšlení můžu na někoho hodit a budu na to mít plné právo.

Rodičovstvo ze mě vždycky chtělo mít dámu...no vlastně ne jen oni, ale celá rodina. "Hlavně si nebarvi vlasy, nelakuj si nehty, nemaluj se a oblíkej se cudně.". Joojo, stará dobrá katolická výchova. Zabírá tento druh výchovy? Ano, ale jen na hloupé a ubrečené ovečky, které si nedokážou udělat vlastní názor a veškeré svoje vědomí jim vložili rodiče a farář.

A jak mi to došlo? Na té párty jsem se dala do řeči s kamarádem od milého. Takový scifi blázen, jako já. Pořád jsem o něčem mluvila, on taky...to je tak, když dva ukecaní idioti si sednou vedle sebe. Tak jsme si povídali a povídali až došlo na to, že se mi nelíbí ten pocit "Co by na to řekla rodina.". Trochu to nechápal a pak jsem mu vysvětlila, z jaké rodiny pocházím. Podíval se na mě s vyděšeným výrazem. "Musím ale říct, že jsi na tom fakt dobře, z většiny katolíků jsou jen blázni rekapitulující slova faráře.". Ještěže mi to odmalička připadalo jako pohádky.

Ona tahle víra celkově je na hlavu postavená. Vůbec, vkládat dítěti tvou víru do hlavy je trochu svinstvo. Mlít o tom, jak jeho oblíbené pohádky jsou jen vymyšlené a pak mu klavírovat, že Bůh je skutečný a je to jediná pravda a blablabla. Naštěstí táta v Boha nevěří, jenže já to mámě nemůžu říct. Jak bych jí mohla taky do očí říct, že z celého křesťanství je mi na blití a že do kostela už nikdy nevkročím? Byla by zklamaná. Asi ještě víc zklamaná, než je teď.

Je mi jí docela líto. Z první dcery vznikla sarkastická bytost, co je...no upřímná. "Fuj, co to máš na sobě?"...joojoo, jediné, co by se ti líbilo, by byla sukně pod kolena a rolák. Hlavně že si ošukala půlku města. Z druhé dcery se stala matka...a s tím se máma zžít dokáže. Z třetí dcery se stala smažka, co by celý život nejraději prohulila, profetovala a ve volném čase prospala. Na mámě jde vidět zklamání pokaždé, když se na mě podívá. Úplně stejný pohled, jako měla babička, když se dívala na sestřenici vedle mých sester. Pokérovaná, protunelovaná, barevný vlasy...prostě totální zklamání pro někoho, kdo se v životě nepodíval dál, než do sousední vesnice.

Ono se sestřenkou je to docela těžký. Dostala rakovinu, už nikdy nemůže mít děti a je to prostě smutný. Co je na tom všem nejhorší? Předtím se k ní všichni chovali jako k přerostlému děcku. Ona taková víceméně je a není na tom nic špatného (až na to, že je tupá jak necky, ale to je vedlejší). Všichni ji víceméně posílali do prdele a ona tak celý čas trávila s mladšíma. Jakmile všichni zjistili, že je nemocná, jako kdyby se z ní stal jiný člověk...teda v očích celé naší rodiny. Najednou její názory jsou stravitelné, najednou ji celý stůl bere vážně a celkově...je mi na blití z těch pohledů "Ty jsi chudáček, jak ti můžeme pomoct?". A já? Fakšit...je to smutný, je to život. Lítost jí nepomůže, můžu jí držet palce a odepsat jí na fejsu, ale nikdy se k ní nebudu chovat jako k někomu jinému, jen protože má smůlu.

Celkově mě pěkně serou videa postižených dětí, co uběhly maraton a podobné blbosti. Joo, je to super, ale většinou jsou to děti, které by mohly mít talent na COKOLIV jiného a rodiče je mučí slovy "Ty to dokážeš! Dokážeš všechno, co ostatní!". Kdyby jim místo toho řekli "Máš nějaký handicap, tak z toho koukej vytěšit co nejvíc. Jsi na vozíku a sere tě, že jsi celej den doma? Na, tady máš počítač, učebnici programování a zkus to, třeba tě to bude bavit.". Trochu je uvést do reálného světa. Protože co potom, když zjistí, že opravdu nemohou dokázat všechno? Že na vozíku K2ku asi nevylezou? Semele je to a nakonec se utopí ve svém vlastním neštěstí.

Co mě na tom všem ale sere nejvíc? Že retardovaný debil, co zvládne primitivní pičovinu, je chválen, jako kdyby opravdu vylezl tu K2ku, při tom nad docela chytrým děckem, co ti z lega postaví Pražskej hrad, se mávne rukou. A ono to není jen v porovnání s retardy, ale vlastně úplně se všemi. Celý moje dětství jsem moc pochval nedostávala a když už, tak se to odbylo slovem "Šikulka." a šlo se dělat něco jinýho. Oukej, kdyby se šlo vařit, ale "Barunko, podívej se, co tvoje kamarádka nakreslila. No to je hezké, řekni rodičům, ať to vyvěsí na ledničku.".

Nejhorší to bylo ve škole. Každý den jsem se učila, protože rodiče řekli. Pak jsem z testu dostala jedničku a "Hmm.". Tak jsem se na učení totálně vysrala, protože přívětivější reakce jsem měla z té pětky a totální lenosti, než z jedničky a hodin píle. Pak světe div se, že se chlubím a chválím sama sebe. Nikdo jinej to nedělal, tak aspoň někdo ne?

Nejhorší to bylo, když jsem začala psát. Trávila jsem nad tím hodně času a co mi na to řekli rodiče? "Kdyby ses radši učila dějepis, hrozí ti z něho trojka." "Ty jsi šikovná, píšeš hezky, ale kdyby ses tak radši učila, psaním se neuživíš." "Hmm, to je sice super, že pracuješ na knížce, ale hlavně udělej školu.". Fakjů tati! Jediný, co jsem chtěla, je pořádná pochvala. Nemusí být úplně upřímná, ale aspoň ukažte, že na svou dceru jste aspoň trochu hrdí, i když je to takovej zmetek.

První a poslední pochvala od mého táty "Fakt skvěle jsi to zvládla včera na zvučení. Hravě dáš do kapsy jakéhokoliv vesnického zvukaře. Dobrá práce.". A tak jsem se rozhodla, že začnu dělat psytrance. Žádný stažený samply, žádnu tuturutu pořád dokola...prostě pořádnou psychedelickou muziku.

Jo a taky z duše nenávidím hipstery. Asi proto, že jsem sama hipster a být hipsterem znamená hejtovat všechno hipsta. Fakšit, na hipstera jsem moc chudá a moc vyjetá...prej.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama