Červenec 2016

...jsem pořád sama.

30. července 2016 v 12:40 | Circle
Ale jistě, mám V., pár lidí, se kterýma se občas potkám, ale ve skutečnosti jsem pořád sama. Proč?

Jsem do zítra sama doma, jen s čičinkou, kterou jsme si ve středu přivezli (zlatíčko největší!). Říkala jsem si, že bych někoho pozvala, ale...není koho.

Asi bych se mohla pár lidem ozvat, ale vím moc dobře, že by nikdo nepřišel. I kdybych s těmi lidmi chtěla jít do hospody, tak by stejně nikdo nepřišel. Proč? Ne že mě lidé nemají rádi, ale jsem prostě divná. A s divnýma holkama nikdo nechce trávit čas. A tak se snažím vymyslet něco, co bych mohla dělat.

Jo, mám rozehranou hru (Wolf among us, docela pěkná telltale), ale...já bych chtěla mít alespoň jednoho človíčka, kterému bych mohla zavolat, ať se staví.

No ale stejně, člověk se staví a já budu furt vykládat o tom, jak jsem v piči. A nikdo ani nechápe proč...a já se nedivím, vždyť kdykoliv mluvím o svém životě, tak byl perfektní. Ale perfektní není nikdy nic a jak moc je něco perfektní, tak moc to může být nahovno.

Všichni to všechno myslí dobře, ale...do prdele, kecy typu "Vždyť jsi bývala tak veselá!"...no, veselá jsem byla, protože někdo měl zájem o to, aby se mnou vůbec byl. Kdykoliv jindy jsem jen uzlíček neštěstí a nervů.

Chci zemřít...jako vážně...nebaví mě žít, nebaví mě přežívat, nebaví mě nic.

Nechci už ani být...pro společnost toho moc nedělám a vlastně ani nechci...a práce? Ne, s tím na mě nechoďte. No oni se lidi snaží "Vždyť když budeš pracovat, tak na ty deprese po čase zapomeneš."...ehm, ne? Protože vždycky když někde pracuju, tak to musí být perfektní a já jsem dost neschopnej člověk na to, aby nebylo perfektního nic. Jasný, můžu se snažit v práci jako takové, ale nějaké mezilidské vztahy? Ne...nechci aby mě někdo rušil, aby mi někdo něco říkal, chci pracovat tak, jak uznám já za vhodné. A takovou piču fakt nejde zaměstnat.

"Je třeba myslet víc pozitivně!" - fuck it, kdykoliv se o to pokouším, tak mi hlava sama říká "Vidíš, vždyť ani to nedokážeš.".

Byla jsem piča, jsem piča a budu piča. Vím to, tak proč se mě někdo snaží přesvědčit o opaku?

Jo a včera jsem asi viděla Z. Není jediného člověka na Zemi, kterého bych nechtěla zneškodnit tak moc, jako právě ji. Měla jsem chuť jí zabodnout větev do oka, cokoliv, jen aby už vůbec nebyla. Fakt nechci žít na stejné planetě, jako tahle psychomaniakální svině. Opravdu ne...

Drbům stop

24. července 2016 v 4:12 | Circle
"Not in the kitchen with a girl whose always gossiping her friends..."

Znáte ten pocit, kdy po dlouhé době někoho vidíte a kdy už se jen těšíte, jak už ten člověk odejde?

Tak ten pocit mám právě teď. Spí u nás kamarádka z dětství a já...na to prostě nemám. Drby, plky, hovna...do prdele, proč? Sama drbu dost. Ale...tohle je prostě moc. Celkově ať jsou ženský do háje. Ženský fakt řeší hovna, jako totální hovna a zrovna ona...přemýšlení? To u lidí neexistuje, nebo co?

Jsem fakt trochu v šoku, protože jsem s tou holkou trávila fakt moc času a teď spí v naší posteli a já...se jen těším až odjede.

Není to o tom, že bych ji neměla ráda, ale...jsme prostě jinde. Úplně jinde. Člověk, co měl celý život víceméně v pohodě, až na pár drobností, fakt nemůže pochopit, že někdo má třeba depresi. A teď? Si jen říkám, proč já tu holku zvala k sobě do bytu?

Hlavně V. je teď někde v prdeli a já už se jen těším, až ho obejmu. Těším se, až mu povím, že s ženskýma fakt končím. Že na ně prostě nemám.

Nebo alespoň takto se starýma kámoškama.

Jsem zvědavá, až se s nima znova potkám. Třeba zjistím to stejný, ale vůbec mi to nevadí. Jen si to chci ověřit.

A nechci úplně zamezit styky, jen...na to prostě jebat. Fakt nemám potřebu rozebírat tady x lidí, který už jsem léta neviděla a ani vidět nechci.

Ale teď jsou 4 hodiny ráno a já chci spát. Ve svojí posteli. Vedle mého milovaného V.

Filtr na lidi...škoda, myslela jsem, že to není potřeba, ale...prostě je. Jinak bych se z těch kreténů zbláznila.

Takže seru na facebook.

Nechť si mne najdou ti, kteří chtějí. Já už na nějaké boje o přízeň lidí, o které vlastně ani nestojím, SERU!

Kármán vortex street

23. července 2016 v 1:22 | Circle
Ále, nic extra se neděje.
Vlastně je to docela super.
Příští týden budeme mít kočičku.
A já se jen snažím sebeuklidňovat...je to trochu těžší, když má člověk v krku obrovskej knedlík.
A je mi lépe. Už to není jen HROZNÝ, nebo SKVĚLÝ, jsou tam i barvičky mezi tím. Jen by nemusely být úplně pestrý. Ať nejsem pořád tak nahajpovaná.

Mějte se krásně kočičky...

Ale přece jenom, nějaká ta "STOP" značka by se hodila ;)

19. července 2016 v 12:50 | Circle
Měla bych zase zajít zaskákat si do nějakýho zkurvenýho moshpitu. To bych ale nesměla vážit 5kg i s postelí.

Nikdy se nezastavit. No jasný, ono to tak možná platí v případě ušlechtilého cíle v podobě studování školy (která opravdu něco znamená, ne obor na fildě, se kterým budete tak maximálně smažit hranolky ;)), dobročinné činnosti, nebo co já vím...

Ale nikdy se nezastavit v případě holky, co by toužila profetovat všechny prachy světa, v případě holky, co by toužila si vrazit nůž přímo do srdce, neplatí to prostě v případě holky, která je tak v prdeli, jak to může jenom být.

Já se zastavila a jsem za to ráda. Bong už pro mě neexistuje, nezměrné chlastání a fetování taky ne (i když je fakt, že co jsem přestala hulit bongy, mám chuť se každej večer ožrat jak dobytek), hubnutí už jsem taky zastavila a celkově si teď užívám dva měsíce "STOP" značky.

Každý den v tomto týdnu budu vařit. Včera to byly těstoviny s tuňákem, dneska to bude chilli con carne a zítra brokolice, brambory a bešamel. Proč to tak řeším?

Minulý týden jsem se dvakrát posrala. Ne moc, ale bylo to tím, že jsem vůbec nežrala a střeva si řekly "Tak jako holka, co máme dělat, abychom ti řekly, že tohle není v pořádku?". Sorry za nechutnosti, ale přesně tohle je ukázka toho, proč by se nemělo začínat hubnout, když je ta holka naprosto v pořádku. Ukázka toho, proč by se té holce NIKDY nemělo říkat "Kdybys shodila tento špek, líbíš se klukům víc.".

Jenže ono to zastavení není jen o hubnutí, ale vůbec o přemýšlení nad jídlem víc, než by bylo nutné. Anorexie a bulimie je jen jedna stránka poruchy příjmu potravy. Bigorexie a ortorexie - to jsou pojmy, o kterých by se mělo mluvit. Ono sice na chvíli pomůže, když anorektička místo přehnaného hubnutí začne řešit fitko a nabírání svalové hmoty, ale pokud ta holka jí jen proteinové shaky a chodí do posilovny dvakrát denně a ještě před spaním si dá 100 sedůlehů a 100 kliků...to není dobře.

Předtím, než jsem Z. poznala, jsem měla pár keců proti mým špekům, ale většinou jsem si z toho dlala srandu a moc jsem to neřešila. "Holka, neměla bys jíst tolik ve fastfoodech, když máš na břiše takovej špek." a už to začalo.

Ona ta holka byla nemocná. Poznala jsem ji v době, kdy vyzvracela všechno, co snědla, aby byla hubená (aniž by jí docházelo, že je nejhezčí, když má pár kilo navíc a hlavně jí to všichni říkali). Jenže já jsem o tom nevěděla. Nic mi neřekla a jen jsem ji viděla, jak se přežírá. Kecy o tom, že má rychlé spalování? Teď vidím, jak moc velké kecy to byly. Dozvěděla jsem se to po roce, kdy mi o tom řekl náš společný kamarád, kterému se ožralá svěřila. "Já nechtěla, aby ti to ublížilo.". Holka, ublížilo mi hlavně to, že jsi mi o tom neřekla a já žila v představě, že pokud trochu zhubnu, budu moct žrát, co chci. No ona mi to takhle i řekla. Navrhovala mi různé diety, abych byla hubenější, jenže jí moc nedošlo, že nemůžu každý den žrát steaky. Že na to prostě nemám prachy. Tak on, nebudu jíst přílohy a budu jíst jen zeleninu a maso. Vzhledem k tomu, že jsem na maso neměla prachy, tak jsem žrala jen zeleninu a chlastala pivo. Naštěstí se mnou nebyla moc často, takže tyhle eskapády trvaly třeba týden a pak jsem žrala zase normálně.
Pak jsem s ní byla na fesťáku. Viděla kůži a začala dělat 100 sedůlehů a já na ni "Zoro, máš problém a takhle ten problém nevyřešíš. Pojď se nažrat, ser na cvičení.". Ne, dodělala 100 sedůlehů a pak ve stanu si dala dalších 100. S kecama "Promiň, já vím, že ti to musí hrozně ubližovat a nechci, aby jsi ten svůj špek dávala pryč.". Ona to asi myslela dobře, jenže když s touhle holkou začnete bydlet...
Bylo to pořád..."Podívej se na ten sval." přiběhla za mnou celá natěšená a já se jí zeptala "A co jsi jedla celý den?" a na to neodpověděla. Odpověděla na to jen ve chvíli, kdy věděla, že jsem ji viděla něco sníst. Jenže on hrneček nudlí na celý den není nic moc. Tak jsem si všimla, že jí pod posteli začínají přibývat proteinové shaky. Tak jsem se jí řekla "Z., víš, že tohle je jen doplněk stravy. Pojď, uvařila jsem kuře na paprice, pojď si dát aspoň to." a nedala.
A do toho valila do mě "Proč sis kupovala takové kalhoty, když ti z toho teče špek? Měla bys je vrátit!" joo, jeansy si vždycky kupuju menší, protože se do měsíce roztáhnou. A to věděla, nakupovala se mnou x-krát. "Víš, kdybys trochu zhubla, určitě se M. líbíš víc. Víš, kdybys začala cvičit..." a tak dále.

No a co já na to? Byla jsem do něj blázen a on...víceméně taky, jenže je to kluk nedospělý a nedošlo mu, že neůže okamžitě říct "Ne." a přitom si nechávat zadní vrátka. Tak jsem přestala jíst. Teda jedla jsem, müsli s mlíkem ráno, přes litr mlíka a večer tři piva. Nějak takhle to probíhalo měsíc.

A Z.? Nejdřív "Jé, tobě to sluší." a já si na to říkala "Nesluší, tohle je sebedestrukce holka.", ale nikdy jsem to neříkala nahlas. Chtěla jsem se zničit, chtěla jsem být kostra, ať vidí, co se mnou její kecy dělají. Začala jsem hubnout z pomsty. K ní i k němu. A bavilo mě to. Bavilo mě, když jsem se šla vyzvracet z hladu a oni to viděli. Bavilo mě, když jsem si obdivovala kosti v zrcadle, když byla Z. v pokoji. A co ona na to? "Já měla mezi stehnama 5 cm, tohle je ještě nic."

Jenže ta holka...neposlouchala. Nic, nikdy. Ona možná tak viděla, ale neslyšela nic. Kolikrát jsem jí chtěla říct, ať se odstěhuje, že ji v bytě nechci. A kolikrát jsem jí to taky řekla. Jenže ona to neslyšela, protože na druhý den přišla s čokoládou, nebo nějakou další věcí, co mi ani nechutná s tím, že to je v pohodě. V pohodě to ale nebylo nikdy. A já hulila a chlastala víc a víc. Bylo to jednodušší se s ní bavit, když jsem byla v piči. Bylo jednodušší její kecy přehulit a přechlastat. Protože pak jsem na to zapomněla taky. A ze zákeřné manipulátorky se opět stala rozkošná anime holčička. Jenže jsem se probudila a ta psychomaniakální svině tam byla zase. A já šla na balkon a dala si bong.

Bylo opravdu jednodušší ničit samu sebe, než ji zvládat. Protože pokud bych neničila samu sebe, ublížila bych jí. Jenže ne na psychice, ublížila bych jí fyzicky. A teď? Jediné, po čem toužím v jejím případě - vzít jí hlavu za vlasy a mlátit s ní tak dlouho, dokud jí nevypadají všechny zuby a pak ji nechat válet ve vlastní šťávě. Ráda bych jí odpustila, jenže...to prostě nejde. Vidím ji každý den v zrcadle, když skoro brečím, že mi jdou vidět kosti. Vidím ji každý den ve vzpomínkách na staré dobré časy, vidím ji totiž tak, že mi to všechno vzala.

A ano, vzala. Přesvědčila mě o tom, že moje kamarádky jsou krávy. Přesvědčila mě o tom, že kluci, co se mi líbí, že jsou škaredí. Přesvědčila mě o tom, že moje myšlenky jsou zcestné. Přesvědčila mě o tom, že se mám nenávidět. Protože ona nenáviděla celý svět.

Tohle je mít za kamarádku psychomaniakální svini.

A nikdy se nezastavte, když vám připadá, že je vaše kamarádka piča. Nikdy se nezastavte před myšlenkou, že tuhle osobu vyštípete ze svého života.

A nikdy se nezastavte v tom, dělat život svůj i život okolních lidí příjemný.

Jak zpívaj Midi Lidi: "Ať z naší duše je příjemný hotýlek, kam se dá někoho i zvát.".

A ne "Je třeba myslet pozitivně." v tomto případě neplatí. Člověk nemůže zatlačit slzy, když se tam derou už zasraný dva roky a když mi všichni říkali, ať je zatlačím. Člověk nemůže zatlačit svoje emoce, jen protože "By měl myslet pozitivně.". Člověk musí zůstat člověkem. Člověk se nesmí stát strojem na dobrou náladu. Protože smutek jde vidět, i když se usmíváte. Pusa se směje a oči pláčou. Pusa říká vtipy a oči by nejraději brečely celý celičký den.

Ne "Mysli pozitivně.", ne "Nikdy se nezastavit.", ale "Zastav se uprostřed lesa, nadechni se čerstvého vzduchu a vnímej tu krásu.", protože to je život. Protože ty nejlepší věci jsou zadarmo.

:)

Deep down in treble, deep up in bass

14. července 2016 v 16:24 | Circle
Tahle kapelka mě začala hodně bavit.

Zase se utápím. Sama v sobě. Co jsem udělala špatně a co udělali špatně jiní. Ono je fajn některé věci přehodnotit. Neházet vinu pouze na sebe, nebo jen na ostatní. Uznávat, že v minulosti jsem udělala chyby a že lidé v mé minulosti udělali chyby také.

Otázkou je, kteří lidé chtějí ty chyby napravit a kteří se z nich ani nepoučili. Chodila jsem s jedním klukem. Dojebal mě na první dobrou a já od té doby nevěděla, co dělat...nic mě nebavilo. Škola, kamarádi, chlast, ani ta tráva moc ne. Jenže kdyby tento kluk aspoň uznal svou chybu a přiznal si, že ve mě vybudil něco, co ve mě do té doby vůbec nebylo...to ne. O dva roky potom mi napíše, jak se chce zabít kvůli svojí ex. A já, po roce, mám chuť mu napsat, jak se chci zabít já. Ne kvůli ex, ne kvůli V., ale kvůli němu. Že to ještě pořád trvá a ať si to pěkně vyžere, jak dojebal holku, která mohla být i docela v pohodě.

Proč to těm lidem nedochází? Hlavně když mě vidí po nějaké době a lezou ze mě jen kosti a tvář vypadá, jako lebka. Kéžby to bylo těma drogama, samosebou, ty za to mohou taky. Jen ten pocit, že už mi nic nechutná, že už do sebe nejsem schopná nasoukat ani ty posraný lasagne, který jsem tak milovala. Že už nechci vypadat jako kost a kůže.

Já chci jíst. Já chci žít. Já chci tvořit.

Nejde to...dneska jsem dala dohromady jakýsicosi podkres. A nějak mi to nedává smysl. Nic mi nedává smysl. Mám tu před sebou svoje texty a nějak mi nedává smysl na těch písničkách pracovat. Mám tu barvy, mám tu možností, mám tu...všechno a já v ničem nevidím smysl. V čem vidím smysl? V ničem. Vztah s V. - to je asi tak jediné, co mě žene trochu dopředu. Jenže já vím, že jednoho dne příjde chvíle, kdy V. bude brečet nad mým vykrváceným tělem. Juchů...sebevražedný hovna...furt a neustále.

Soundtrack z Amélie tomu taky moc nepomáhá.

Jinak co to záhlaví? To jsem nakreslila já. Je to sice pěkně napiču, ale asi tak nějak se cítím.

Fuck it...třeba...nebo co? Nic...jen...možná si zajít do vinárny pro litr vína a ožrat se?

Možná si sežrat tu oranžovou tabletku, co tu mám?

Možná vyhulit všechnu trávu, co tu máme?

A nebo všechno dohromady...ať už nejsem.

Prosím! Já se nebojím umřít, já se bojím žít! Já se nebojím lidí, já se bojím sama sebe v jejich přítomnosti! Já se nebojím zvířat a dětí, já se bojím, že jim ublížím! Bojím se, že svým žitím ubližuji všem lidem v mém okolí.

Deep down in bass...deep down in treble...mol.

Měňme prázdnotu v prostor

13. července 2016 v 12:27 | Circle
"Cause I'm loosing my sanity - override my memories."

Je fakt, že už to je nějak lepší...ale možná si to jenom říkám.

Minulé pondělí jsem měla takový hysterák, že mě V. zmlátil jako žito...jako fakt hodně, až jsem byla překvapená, že zrovna on je toho schopný. "Neměl jsem problémy s agresivitou, dokud jsme to nezačali vytahovat v sexu.". No jo...je fakt, že hodně věcí vyhrotím...a dost.

Nicméně jsem pak o dva dny později šla za kámošem a dala si speeda. No, neměla jsem to dělat.

Ale v sobotu jsem skončila s bongama. A je to lepší. Hlava přemýšlí i nad jinýma věcma, než za jak dlouho si dám další zkurvenej bong,

Ale abstinenční příznaky jsou kupodivu docela odporný. Nejím, nespím a zkrátka je to prostě divný.

Nicméně dostali jsme od našich 20 000 kč. Jen abych nemusela tak dva měsíce pracovat a spíš se nějak naučit chodit mezi lidi a skládat. Jenže mě nic nebaví. Nic se mi nechce dělat a cokoliv, co začnu, tak za chvíli vzdám, protože se mi to zdá logičtější, než trápit lidi tím, že to neumím. A je to tak se vším.

Prejže hraniční porucha? Ale asi ne tak moc...ale pak mi to došlo. Můj táta je totální sociopat, který by každého jenom organizoval (proč asi dělá na starý kolena zvukaře ;)) a moje máma má zas obsedantně kompulzivní poruchu. Oni to o sobě moc neví, ale jsou to fakt magoři. Jen na svoje magorství nemají moc času. Takže máma jen chodí po baráku a stěžuje si, že je všude bordel a táta zas každýmu říká, jak mají dělat něco jiného, protože tak budou lepší. Řeknu to takhle, pokud by na nás neměl tak zbytečný nároky, tak by moje nejstarší ségra neměla problémy s jídlem, s hulením, s kokainem a vlastně se vším. A jen na internetu hledá výmluvy. Její dcerka díky jejímu hulení v těhotenství chytla vyrážku a ona sama dostala těhotenskou cukrovku, protože "Já nemám problém, ale někdy zapomenu tři dny jíst.". Tomu se říká anorexie ty krávo. Anorektičky nemusí jen hubnout. Anorexie není o závislosti na hubnutí. Je to porucha příjmu potravy a pokud si po třech dnech neuvědomíš, že bys měla jíst, tak je někde problém.

"Každý si tohle musí vyřešit sám, podle mého názoru bys to měla udělat taky a nespoléhat na psycholožku.". Kéžbych na ni spoléhala. Minimálně ona by se cítila trochu jistější. Jenže to je to...člověk se nemůže vykecat do zdi, ta mu neodpoví. Člověk se nemůže vykecat ani s kámoši, protože většina lidí vůbec nechápe, když začnu mluvit o svojí hlavě. Po půl hodině vysvětlování, že je to prostě šílený, mi řeknou "Ty vole, fakt bych nechtěl mít tvoji hlavu.". A je to tak. Já ji taky nechci.

Tak co teď? Skládat...fakt chci skládat. Mám sedm písniček a z těch chci udělat něco dokonalého. Nebo nemusí to být ani dokonalé, hlavně aby si to někdo poslechl a pochopil. Což se asi nestane. Kdykoliv to někomu vysvětluji, málem se rozbrečím.

Musím to sepsat...celej ten zkurvenej příběh musím sepsat. Když ale já neumím psát. Jako vůbec.