Srpen 2016

Nebo nalezení?

30. srpna 2016 v 12:54 | Circle
Pokrok. Můžeme ho brát jakkoliv - vědecký, technologický, spirituální, osobní...

Jak to beru já?

Třeba když je týden, aniž bych brečela jak želva.
Když je týden, aniž bych vyhulila deset grámků.
Když je týden, aniž bych křičela na V.
Když je týden, kdy jsem prostě šťastná a spokojená.

Teď o víkendu jsem byla na jedné psytrance akci. Přispěla k pokroku. Spirituálnímu i osobnímu.

Nebylo tam moc lidí, maximálně 200.

A já...nějak nevím, co o tom napsat.

Snad jedině to, že je mi dobře.

Pokrok se totiž neděje jen tak, člověk se v něm opravdu musí na moment ztratit, aby našel tu správnou cestu.

Já se ztratila kdysi dávno a teď se jen nalézám. A je to jen lepší a lepší, i když se to tady nemusí zdát.

Našla jsem totiž čtyřlístek...

A jako...

24. srpna 2016 v 8:57 | Circle
Po čundru s V. a dalšíma čtyřma lidma mi došlo jediné. Já opravdu mám lidi, kteří mě mají rádi a kterým se můžu ozvat, když chci s někým mluvit.

Jenže je neznám zas tak dlouho. Ale je fakt, že hospoda, ve které uklízím, mě sere víc a víc. Oproti hospodě, kterou vlastní náš kámoš, je to prostředí, kde se každý musí snažit, aby byl aspoň trochu cool. Moc tam neexistuje být awkward a člověk musí zvládat chlast, protože jinak cool není. Nějak mi to tam nesedí.

Už z důvodu, že si ti lidé neuvědomili, jak moc jsem se změnila. Vůbec jim nedošlo, že moje dřívější hysterie postupně mizí. Takže pochopitelně když mi to nevědomky připomenou, začíná to zase odznova.

Ráda bych tam pracovala, ta práce jako taková mě baví...ale nebaví mě ten fakt, že když odejdu od baru, tak...chvíle ticha...a pak slyším jen věci, co by klidně mohly sedět na mě.

Do piči, tak když už, tak do očí ne?

Nebo to tak není? Nebo to je jen a pouze moje představa?

Mám se jich zeptat: "Co máte se mnou kurva za problém?"? Nebo to nechat být?

Nicméně ta druhá hospoda - to je místečko, kam se můžu schoulit do klubíčka, úplně totálně v piči a nikdo na to nic neřekne. Lidem je tam člověk víceméně ukradený, takže se nemusí bát, že si o něm budou myslet něco špatného. Člověk tam může dojít, pustit si nějakou divnopísničku a ožrat se jak hovado (v tom lepším případě).

Je to opravdu jen a jen lepší. A fakt se mi svět začíná líbit.

No...ještě by to chtělo pořádnou práci, ať furt nemusím uklízet (nebo alespoň uklízet někde jinde).

A pak, jednoho krásného dne, dojdu z práce, klidně unavená jak pes, ale s tím, že si můžu dovolit všechno, co chci (a že to jsou teď v podstatě jen hadry ze sekáče), s tím, že se nemusím pořád finančně spoléhat na V., s tím, že...budu vědět, že všechno, co mám, jsem si zasloužila prací.

Střízlivost

23. srpna 2016 v 19:44 | Circle
Tak jsem po dlouhé době celý den střízlivá.

A je to divný. Pořád jsem si říkala, že ta tráva mi moc nepomáhá, ale jako vždycky se ukázalo, že bez toho mi hrabe tak čtyřikrát víc. Že bez trávy nedokážu odlišit, jestli jsem to já a nebo někdo jiný.

Vzpomněla jsem si, že přesně takhle jsem se cítila, když mi bylo tak 13-14. Jenže tehdy mi to moc nedocházelo, jen jsem každý týden měnila přesdívku, každý týden jsem měla jiného oblíbeného herce a celkově to byl bordel.

Jak jsem začala hulit, pár věcí se ustálilo a dalo by se říct, že hulení mi ukázalo cestu, která tam dřív prostě nebyla.

A stejně tak jako mi hulení hodně dalo, taky mi hodně vzalo. Dejme tomu paměť už není to, co bývala. Jenže průser je v tom, že když nehulím, tak je to ještě horší.

A co jsem mluvila s lidma, co přestali hulit, tak...moc chvály na to rozhodnutí neslyším.
"Pořád si připadám jako ve snu." "O to víc chlastám." "S pamětí je to ještě horší."
A to nejsou lidi, co by přestali na týden. To jsou lidi, co přestali a už tak rok-dva je to drží.

Ale teda...sluch mám mnohonásobně lepší. A možná proto je to tak divný. Že mozek teď jaksi nedokáže filtrovat mezi tím, co chce a co nechce slyšet.

Fakšitmrdatjebatnato! Někdy si připadám jak pes, co si honí ocas.

Den je krásný, den je krásný...

23. srpna 2016 v 10:58 | Circle
Tak už to někdy bývá. Bez zjevného důvodu vás zachvátí deprese a vám se nechce nic. Pracovat, uklízet, vařit, hrát hry na PC, poslouchat hudbu...nic. V takových chvílích si lehnu do postele, zakryju si hlavu peřinou a dělám, že spím. Utíkám tak jak před sebou, tak před okolním světem.

Nevím, kde se to bere, ale moje sebevědomí je někdy tak nízko, že pochybuji o všech lidech, že mě mají vůbec rádi. Pak mě musí V. přesvědčovat, že to tak rozhodně není. Jenže já to vím...vím moc dobře, že se se mnou lidé baví jen protože chodím s ním. Vím moc dobře, že se se mnou lidi ani nechtějí moc bavit.

Pravdou je, že ani nemám lidem co nabídnout. Nikdy nevím, o čem mluvit, protože nic nedělám a když už něco dělám, tak je mi blbé o tom mluvit, protože nechci mluvit pořád jen o sobě. Tak se ptám. Na totální pičoviny. "Cos měl na oběd?" - taková univerzální otázka, která rozpoutá debatu alespoň o jídle. "Co budeš dělat o víkendu?" - další univerzální otázka, na kterou většina lidi ochotně odpoví "Nevím.", nebo "Možná půjdu tam, ale spíš nevím.".

Jak se s lidma vůbec mluví? O čem se lidé baví? O čem bych se nejraději bavila já? Problém je, že ani to nevím. Ráda bych se bavila o něčem, ale o čem? Někdy teda spustím, co je, co bude, co je v plánu...ale lidi to moc nezajímá. Lidi obecně nezajímá, co dělají ostatní lidi. Je zajímá jen to, co se týká přímo nich.

A pak jsem tu já. Zajímá mě všechno. Ráda bych si poslechla životní story každého jednotlivce. Ráda bych si poslechla, co dělá ve volném čase a jaké má naděje do budoucna. Ráda bych si poslechla jeho názory. A klidně k tomu nic neříkala.

Jenže lidé většinou mlčí, nebo odpovídají jednoslovně. A tím jednoslovně myslím i deset vět, které by se daly shrnout jediným slovem. Ale aby řeč nestála, tak budu valit další hovínka, jen abych zamaskoval, že nemám co říct.

To je taky další průser. Stejně tak, jako já nemám co říct, tak i ostatní lidé prostě nevědí, o čem mluvit. Takže se dost často dostávám do awkward situací, kdy jen kývu hlavou a dělám cosi s obočím, abych zamaskovala, že danou věc už jsem slyšela potřetí za posledních pět minut.

A tak si přemítám v hlavě. Co je, co není, co bude, co nebude...a jsem z toho v prdeli. Protože...co je - nic, žádná práce, žádní přátelé. Co není - všechno, co bych chtěla. Co bude - asi studium, ale spíš to vypadá tak, že usnu pod tou zkurveno peřinou navěkyvěků. Co nebude - to, co jsem vždycky chtěla - ... pro lidi. za ty tři tečky si dosaďte buď zpěv, vědu, nebo vlastně cokoliv.

A z toho všeho maglajzu mi vychází - jako jo, asi to bude dobrý...ale já si nevěřím. Nevěřím si, že vůbec něčeho dosáhnu. Nevěřím si ani v tom, že bych se měla dostat na nějakou výšku. Nevěřím si ani v tom, že se dostanu přes první semestr. Prostě si nevěřím.

Proč? Protože mi v tom nevěří ani vlastní rodiče a nikdy mi nevěřili. A já...

Nic.

Teď! Hned! Musíš! Změnit! Co! Si! Myslíš!

15. srpna 2016 v 18:45 | Circle
Obecně to mám nastavený tak, že poslouchám názory ostatních lidí. S některými souhlasím, s jinými nesouhlasím. S těmi, se kterými nesouhlasím, tak řeknu důvod, proč tomu tak je. Pokud s tím souhlasím, snažím se hledat chyby v úsudku a případně na ně upozornit, jestli je třeba.

Ale co odmítám poslouchat? Vnucování. Obvykle se s tím potkávám u lidí, kterým záleží na naší planetě. Tam souhlasím, najdu chybu v úsudku a upozorním na ni (dejme tomu vegan, kterému záleží na naší planetě, žere od rána do večera výrobky ze soji). Rozumný člověk po tohle zmlkne, nebo řekne "Ok, nebudeme se o tom dál bavit." nebo "Řekni mi o tom ještě víc.". Nerozumný člověk se mě snaží obrátit na svou stranu argumenty, které jsem slyšela x-krát. Potom tedy řeknu "Ok, řekneš mi k tomu ještě něco jiného?" a většinou neřekne, protože svůj názor má podložený jedním nadpisem, nebo informací, která už je několik let stará a kterou už dávno jiní vyvrátili.

Názor je třeba měnit s dobou. Kde byla ta doba, kdy jsem vyznávala jen kapitalismus a nic jiného? Kde byla ta doba, kdy cokoliv byť jenom trochu nalevo jsem posílala do prdele? Ano, v prdeli...teď můžu říct, že jsem socialistický levičák (pokud chceme škatulkovat) a kdyby se na mě teď dívalo moje 18 leté já, asi by se raději oběsilo, než aby dopadlo takhle.

Názory je třeba měnit i s lidmi, mezi kterými se vyskytujete. Proč nepozměnit svůj názor na základě nových skutečností, které jsme se od těch lidí dověděli? Není třeba kopírovat, ale být pokorný a umět si říct "Ok, tak sice s tebou nesouhlasím, ale myšlenka je to dobrá, určitě se nad ní zamyslím." a zamyslet se nad tím.

Ale co je nejdůležitější - nemůžeme brát názor někoho jiného a nemůžeme se nechat obrat o naše názory.

V dnešní informační válce jde jen o jediné - zůstat sami sebou, ale názor měnit stejně rychle, jako se mění doba.



Baví mě...

11. srpna 2016 v 17:12 | Circle
...když lidi zjevně nepochopí, o čem je tenhle blog.
...když si díky tomu připadám opravdu jako mimozemšťan z jiné planety.
...když mi děcka na ulici říkají "vílo" (tyrkysový vlasy).
...když se zhulím jak pes a pak si to celej den vyčítám, jen abych z toho zhulení měla čistý svědomí.
...když se přežeru (konečně!).
...když mě nabalují osmnáctiletý holky. ("Sorry girl - been there.")
...když mi jdou ruce cítit po tvaružkách.
...když si prokřupu záda.
...když se ztripuju a stojí to za to.
...když mě lidi nechápou a já to nemusím vysvětlovat, protože sami byli v podobné situaci tisíckrát.
...když můžu jen tak sedět a čučet a s nikým nemluvit.
...když se přece jenom můžu zapojit do konverzace a lidi to zajímá.
...když si naplánuju život a ono to opravdu může vyjít.
...když se věci daří a není to jen zdání.
...když je číča klidná.
...když se probudím díky tomu, že mi číča leží na hrudi a vrní.
...když mě V. ráno ošuká zezadu.
...když mi říká, že jsem nejkrásnější a nejúžasnější bytost.
...když tomu i na chvilku uvěřím.

Chachachachacha...ehm...ráno!

10. srpna 2016 v 5:47 | Circle
Hahaha...ňuňu, máme kočičku...kurva, kdyby šlo alespoň jednu noc spát v klidu.

Ten dement, od kterého ji máme, v ní vychoval agresivní sklony, rozmazlil ji a celkově i spíš měl jako hračku. Jinak by to nebyla taková mrška. Nejraději si hraje s lidskou rukou a pokud už konečně spokojeně vrní, tak stejně za chvilku kousne, protože ji to NĚKDO jako kotě naučil, že je to v pořádku.

Piča! Než si pořídíš kočku, tak si o ní něco přečti! Dement, fakt...a pak protože je nezvladatelná, tak hodit zodpovědnost na někoho jiného? Některým lidem bych nafackovala.

A to říká člověk, co se ke zvířatům v minulosti nechoval moc hezky.

Kočičí prášky na spaní? Asi jo! Tak zoufalá jsem! Nebo ji na noc budeme zavírat na terasu. Sice tu v zimě bude zmrzat, ale pořád je to kočka, která má hustou srst.

Hlavně pokud mě neprobudí ona, tak mě probudí vedro. Pokud mě neprobudí vedro, tak mě probudí hluk z ulice. Pokud mě neprobudí ani to, tak mě probudí V., ktere vstává do práce.

Takže spávám na terase a tvářím se, že se mi to líbí.

Ale joo...

9. srpna 2016 v 12:42 | Circle
Říká vám něco teorie chaosu? Náhody existují. Teda neexistují, protože všechno je řízeno něčím, všechno má nějaký důvod. Jen my lidé nedokážeme vnímat úplně vše, co je kolem nás. Proto existují náhody. Je to pojem, který si lidstvo vymyslelo, aby se nezbláznilo. Je lepší vinit náhodu za náš zkurvenej život, než abychom vinili sami sebe.

Je to jen pojem, nic jiného. Je to ten nekonečný paradox, se kterým se musíme smířit. Pokud se s ním nesmíříme, pořád budeme hledat jehlu v kupce sena.

Jsou totiž věci mezi nebem a zemí, které nyní nedokážeme vysvětlit. Dejme tomu čas a třeba zjistíme, že náhoda hýbe světem, nebo naopak, že náhoda prostě není.

Budoucnost

4. srpna 2016 v 12:44 | Circle
Hej jako...WWW jsou dost temný neurobeat, ale ty texty...když se to vezme kolem a kolem, tak je to album docela efektivní psychologická poradna.

V dobách totální mizérie a smutku si člověk prostě nevzpomene na to hezký, co už je dávno v plánu.

Já a V. jsme dokonalá dvojka. On osvětluje, já zvučím. Co je v plánu? Naučit se tohle řemeslo na profesionální úrovni a pak vyrazit do ciziny a třeba se i podílet na velkých fesťácích. On ten plán je velkej, ale není nereálnej. Jako vůbec. Spíš naopak, je to tak reálné, jak to jenom jde.

A je i záložní plán. Ale to může jít taky ruku v ruce - založit si hospodu. Díru na trhu mám vychytanou, jen klientelu jaksi nemám. Ten první plán se mi zdá reálnější.

Aneb co může dělat fakin asociál, jako jsem já? Ano, přesně - zvučit. Do toho mi nikdo kecat nemůže, protože pánem jsem já. Zvukařům do povolání nikdo nesmí kecat, protože prostě nikdo neví jak. (když přijdete za zvukařem, ať jako dopiči stáhne ty basy, tak se na vás podívá jak na debila, proběhne mu hlavou všechno, co předcházelo tomu, aby ty basy netrhaly lidem hlavy a řekne "Od zvuku jsem tady já. Ty tancuj." a nikdo mu nic nemůže říct...ale to si může dovolit jen kvalitní zvukař, ne dement, co si pořídí mixák za desítku a čeká, že s tím něco vykouzlí...nevykouzlí, i kdyby si kvůli tomu měl uhryzat nohu)

"Ta basa je zahuhlaná." hmm, to vysvětli tomu debilovi, co má basu starou třicet let a na seřízení byla všehovšudy tak jednou. "Zpěvačka nejde slyšet." hmm, to se nediv, když má mikrofon půl metru od xichtu, mává s ním jak na prvního máje a ještě kuňká jak koťátko.

V takových situacích říct "Oukej, něco s tím udělám.". Vzít si prázdnej slot, něco tam jakoby udělat a říct "Teď už by to mělo být lepší." a z 99,9% je odpověď "Super, teď je to na jedničku. Skvělej zvuk!". A já jen stojím a říkám si, že ty plůtky kolem zvukařů mají svůj důvod a že chci taky nějakej plůtek.

Nojono, učitseučitseučitse. Začít od matematiky a fyziky a pak třeba i vystuduju audiotechniku a pak třeba budu profesionální zvukařka. A všichni mi budou moct políbit prdel. Cha! :D

A teď jde jen o to, abych se naučila pořádně žít. A jde to kurdefix! Přibírám, už konečně mám kozy o velikosti mojí podprsenky, uklízím, někdy i vařím a zase budu uklízet v hospodě.

Dluhů ubývá a není potřeba si dělat další.

Teď si jen sehnat práci (to bych musela nejdřív na ten zpič pracák), která mě nebude úplně srát už ze své podstaty a bude to všechno vklidu.

Bych si to měla někam napsat, ať si furt neříkám, jak moc v piči to je, když není.:)