Den je krásný, den je krásný...

23. srpna 2016 v 10:58 | Circle
Tak už to někdy bývá. Bez zjevného důvodu vás zachvátí deprese a vám se nechce nic. Pracovat, uklízet, vařit, hrát hry na PC, poslouchat hudbu...nic. V takových chvílích si lehnu do postele, zakryju si hlavu peřinou a dělám, že spím. Utíkám tak jak před sebou, tak před okolním světem.

Nevím, kde se to bere, ale moje sebevědomí je někdy tak nízko, že pochybuji o všech lidech, že mě mají vůbec rádi. Pak mě musí V. přesvědčovat, že to tak rozhodně není. Jenže já to vím...vím moc dobře, že se se mnou lidé baví jen protože chodím s ním. Vím moc dobře, že se se mnou lidi ani nechtějí moc bavit.

Pravdou je, že ani nemám lidem co nabídnout. Nikdy nevím, o čem mluvit, protože nic nedělám a když už něco dělám, tak je mi blbé o tom mluvit, protože nechci mluvit pořád jen o sobě. Tak se ptám. Na totální pičoviny. "Cos měl na oběd?" - taková univerzální otázka, která rozpoutá debatu alespoň o jídle. "Co budeš dělat o víkendu?" - další univerzální otázka, na kterou většina lidi ochotně odpoví "Nevím.", nebo "Možná půjdu tam, ale spíš nevím.".

Jak se s lidma vůbec mluví? O čem se lidé baví? O čem bych se nejraději bavila já? Problém je, že ani to nevím. Ráda bych se bavila o něčem, ale o čem? Někdy teda spustím, co je, co bude, co je v plánu...ale lidi to moc nezajímá. Lidi obecně nezajímá, co dělají ostatní lidi. Je zajímá jen to, co se týká přímo nich.

A pak jsem tu já. Zajímá mě všechno. Ráda bych si poslechla životní story každého jednotlivce. Ráda bych si poslechla, co dělá ve volném čase a jaké má naděje do budoucna. Ráda bych si poslechla jeho názory. A klidně k tomu nic neříkala.

Jenže lidé většinou mlčí, nebo odpovídají jednoslovně. A tím jednoslovně myslím i deset vět, které by se daly shrnout jediným slovem. Ale aby řeč nestála, tak budu valit další hovínka, jen abych zamaskoval, že nemám co říct.

To je taky další průser. Stejně tak, jako já nemám co říct, tak i ostatní lidé prostě nevědí, o čem mluvit. Takže se dost často dostávám do awkward situací, kdy jen kývu hlavou a dělám cosi s obočím, abych zamaskovala, že danou věc už jsem slyšela potřetí za posledních pět minut.

A tak si přemítám v hlavě. Co je, co není, co bude, co nebude...a jsem z toho v prdeli. Protože...co je - nic, žádná práce, žádní přátelé. Co není - všechno, co bych chtěla. Co bude - asi studium, ale spíš to vypadá tak, že usnu pod tou zkurveno peřinou navěkyvěků. Co nebude - to, co jsem vždycky chtěla - ... pro lidi. za ty tři tečky si dosaďte buď zpěv, vědu, nebo vlastně cokoliv.

A z toho všeho maglajzu mi vychází - jako jo, asi to bude dobrý...ale já si nevěřím. Nevěřím si, že vůbec něčeho dosáhnu. Nevěřím si ani v tom, že bych se měla dostat na nějakou výšku. Nevěřím si ani v tom, že se dostanu přes první semestr. Prostě si nevěřím.

Proč? Protože mi v tom nevěří ani vlastní rodiče a nikdy mi nevěřili. A já...

Nic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama