Září 2016

Stačí jen vrnět

30. září 2016 v 12:20 | Circle
Tento měsíc řeším opravdu šílené věci. Rodiče prohráli soud a my tři dcery to musíme řešit. Jak na úrovni finanční, tak psychické podpory.

A co já na to? Rozklepaný uzlíček nervů? Samosebou, bylo to těžký. Měla jsem strach, co se bude dít s rodinou, měla jsem strach, že naši prijdou o živobytí...prostě a jednoduše nejistota, která byla v celé rodině, mě dohnala zase pod tu peřinu.

Jenže po uplynulých dvou letech jsem se naučila, jak se s úzkostí vypořádat. Naučila jsem se, že někdy je lepší emoce hodit do prdele a začít věci řešit konstruktivně. Tak jsem to tak dělala. Jasný, semtam mě to dostihlo a díky tomu jsme vysklili dveře. Jenže oproti mým ostatním emocionálním záchvatům - tento byl v řádu dvou hodin, ani ne. Dříve by to bývaly týdny.

Teď stačilo plně důvěřovat úsudku mých rodičů. A pomohlo to. Jsou to opravdu chytří lidé, kteří vědí, jak si v životě poradit. A každý další den mi to dokazoval. Jen mě mrzí, že jsou z toho smutní a já ze své povahy neumím utěšovat a rozdávat radost. Ale v rodinném kruhu, s mými synovci a neteří, to šlo samo.

Stačilo se podívat na úsměv těch drobečků a hned jsem se usmívala na všechny okolo. Stačilo si jen uvědomit, jak ty děti nic netrápí a díky tomu dokáží předat pozitivní energii na všechny strany, i když právě brečí, protože je starší sourozenec praštil dřevěným hadem.

Po letech mi došlo, jak moc jsem schopná se nad věci povznést a uklidnit samu sebe. Stačí pár "óóhmm" a člověk je rázem vklidu. Takové lidské vrnění.:)

A nejlepší na tom je, že je možnost, že naši budou mít do konce života klid. A já tomu pevně věřím. Pevně věřím ve fakt, že budou mít spokojené stáří bez soudních opletaček.

A za to děkuji mým sestrám, že se plně zhostily nelehkého úkolu.

Jojo, i když mě většinu času totálně serou, stejně mou rodinu miluji nadevšechno. A do ní patří i V., který nám se vším pomáhá. Tátovi se zvučením, mámě v ujištění, že jsem v pohodě, ségrám v seznámení se s probíhající situací a mě - že jsem našla svůj vnitřní klid.

V. je boží a lepšího a trpělivějšího chlapa bych doopravdy nenašla.

No...

22. září 2016 v 12:17 | Circle
Zajímalo by mě, co by všichni radící lidé dělali na mém místě. Jistěže trochu silnější člověk by to zvládl levou zadní. Jenže já nejsem silnější člověk. Urazí mě prakticky cokoliv. V každé radě vidím útok, v každém přívětivém slově vidím lež, v každém člověku vidím nepřítele.

Byla bych moc ráda, kdyby to tak nebylo a někdy se najdou chvíle, kdy si říkám, jak je všechno v pohodě, ale...je tam to ale. A to je na tom to nejhorší.

Pomoc od psychologa? No, není moc co k čemu. Protože to vždycky dopadlo tak, že jsem odcházela s tím, že mě ta ženská neposlouchala. Nebo ani ne neposlouchala, ale vůbec nepochopila, co tím vším chci říct. Ono je to totiž strašně složitý popsat.

Ten pocit vyprahlosti a prázdnoty...

Když jsem v hospodě s přáteli, tak si 90% času říkám "Mlč Circle! Mlč!". A já nemlčím. Pořád povídám, dívám se na sebe a jen se mlátím do hlavy se slovy "Jak takový sračky můžeš vypustit z huby?".

Mít se ráda je důležité, jenže ten pocit, že kdybych se poznala, asi bych si dvakrát naliskala se slovy "Co to meleš ty píčo zkurvená?".

Úcta k životu? No...

Pokora? No...

No...

Je to divný.

A už ani ty Hearthstony nepomáhaj.

Dává to smysl?

21. září 2016 v 17:07 | Circle
Dává smysl vůbec něco psát, když mi tady každý píše rady o to, jak to udělat jinak a blablablablabla.

Ano, já to dělám jinak.

Ano, já jsem se s tím vyrovnala.

Jen některým lidem asi nedochází, že "vyrovnat se s něčím" je pro každého trochu jiná záležitost. Já se s věcma vyrovnávám po svém. Píšu blog. Tak proč mi tu každej píše rady, jak se s tím vyrovnat jinak?
Věřte mi, já se musím se sebou vyrovnávat každej zkurvenej den. Není to jednoduchý. Kdybych mohla popsat, kolik času strávím nad větou "Nech to být.", tak to popíšu. Kdybych mohla popsat, jak moc jsem víceméně každej den totálně v piči, tak to popíšu. Kdybych mohla "jít dopředu", tak jdu. Kdyby to všechno šlo tak jednoduše, jak všichni říkaj, tak to DOPIČI UDĚLÁM!!!

Dnešní nálada: totální anihilace.

Spraví se to kdy? No...možná tak v pondělí, až odejdu z pohovoru. Do té doby budu u rodičů, snažit se jim zpříjemnit všechno, čím procházejí.

A zeptal se někdo mě, čím teď procházím já?

Celá moje rodina je banda sobců. Ale protože jsme solidární, tak nadáváme všem, co nechtějí pomoct, protože MY bychom pomohli! MY jsme ti nejvyšší z rodu a MY...už mě ta rodina pěkně sere. Každej zkurvenej den.

Je nás moc a každej jednotlivec si nasral do hnízda tak moc, že všichni ostatní to musí uklízet.

A já...chci být vklidu a nic neřešit. Ale musím (z té poděděné solidarity) řešit sračky každou sekundu.

Musím je podpořit, musím s nimi být, musím je utěšovat...

Kdy někdo utěšoval mě, aniž by mi nadával, že si za to můžu sama?

Jak by jim bylo, kdybych jim teď vynadala, že po mě němají nic chtít, že si za to můžou sami (a můžou;))?

Chci být v klidu. Chci být v klidu.

Prosím, kde je ten návod na krásný, šťastný a pohádkový život?

Buňka jednoho velkého organismu

20. září 2016 v 14:25 | Circle
Často se na tuto otázku ptám - "Kdo vlastně jsem? Čeho jsem schopná? Na co mám nadání?" a nikdy si neumím odpovědět.

Ony tyto existenční otázky jsou mnohem těžší, než otázky ke státnicím. Na ty alespoň lze odpovědět, i když člověk musí udělat dalekosáhlý výzkum. Jenže výše zmíněné? Nelze...kolikrát jsem od starších slyšela "Dělala jsem toho spousty a stejně nevím, co se životem." a to jsou lidé, kteří mají tak 50. Neví to nikdo a je jen pár vyvolených, kteří vědí aspoň kde mají místo.

Po všech těch letech hulení a fetování mi došlo...no vlastně nic. Ani studium, ani práce, ani drogy, ani přátelé, ani rodina...nic mi nedokázalo odpovědět na otázku "Kdo jsem?". Spisovatel? Hudebník? Prodavačka? Všechno? Nic?

Když se na sebe podívám do zrcadla, vidím modrookou, zelenovlasou a pihovatou holku. Někdy se směje, jindy zase brečí. Někdy si povídá sama se sebou, jindy leží pod peřinou. Někdy hladí svou kočku, jindy si s ní hraje s provázkem. Někdy dělá velké plány a podlehne nadějím, jindy je přesvědčená o tom, že by jí bylo nejlépe pod mostem.

"Kdo vlastně jsem?" - kdo to téma do háje vymyslel? Někdy mi připadá, že pracovníci serveru blog.cz nás všechny chtějí dostat do jedné velké deprese. No, daří se jim to.

Pokud jste na střední, řeknu vám jednu věc. Nesežrali jste půlku světa a jste úplný hovna. Většina z vás nic nedokáže a ti, co dokážou, jsou dost velký svině na to, aby to ostatním dali sežrat. Absolutní nenávist ke světu? Ne...spíš reálnej pohled. Nebo nenávist ke světu.

A co láska ke světu? V každém vidím dobro, alespoň kousíček...pak mi ale dojde, že jsou to stejný prašivý svině, jako jsem já.

Chtěla bych mít píšťalku, na kteoru reagují lidi úplně stejně, jako krysy v Krysařovi. Neposlala bych je dolů z útesu, spíš bych je zavřela do fabriky na štěstí...

Ale stejně ten svět miluju...a samu sebe koneckonců taky. Jen tomu musím dát dostatek času. Nesmím tu lásku moc hrotit, ona je tady tak i tak.

Nebo ne?

Soudy a hovna

16. září 2016 v 0:37 | Circle
Jaksi nevím, co se děje. Teda vím, ale vlastně absolutně vůbec netuším. Je to situace, která je...prostě nahovno.

Prohrátý soudy a hovna, exekuce a další pičoviny...co se to do piči děje?

Život je pohádka a najednou BUM a...nic.

Jak se mám cítit?
Nevím.

Jak se nemám cítit?
Nevím.

Co mám dělat?
Nevím.

JE TO V PIČI!!!

Ale třeba ne, třeba je to úplně v pohodě. Třeba to je jenom momentální věc a nakonec to bude dobrý.

Bude to dobrý.

Bude to dobrý.

Bude to dobrý.

Prosím.

Co zmůže jeden jediný pohled?

14. září 2016 v 19:04 | Circle
Dnes jsem měla ze sebe moc dobrý pocit. Začalo to, když jsem si udělala dva malé drdůlky na hlavě. S těmi zelenomodrými vlasy to vypadalo fakt krutě. Pak mi V. napsal, že půjdeme ven s jeho kamarády. A já byla ráda, že se budu moct ukázat. Takovýto: "Pojď všem ukázat, jaká jsi krásná holčička!".

Tak jsem si k tomu vzala tričko Rolling Stones, legíny s kohoutím vzorem, džínové kraťásky, ponkáčskej pásek a co tomu chybělo...no cat-eye linky. Tak jsem si je udělala a podívala se na sebe do zrcadla. A cítila jsem se konečně jako já. To moc často nebývá.

Pak přišel V. a hodil pohled. Takovýten pohled, kdy z celého štěstí se stane jedna obrovská mýlka. "Vypadáš jako úplně jinej člověk." řekl. To tomu dodalo korunu.

A já začala ječet, že nikam nejdu. Převlékla jsem se do pyžama, odlíčila si oči, rozpustila si vlasy, schovala se pod peřinu a začala brečet.

Tohle zmůže jeden jediný pohled.

Přehnaná reakce?

Ano.

Oprávněná?

Nevím.

Mohla jsem se na to vysrat a jít?

Ano.

Jenomže kdykoliv se oblíkám, vždycky myslím na to, co by se líbilo jemu. Protože kdykoliv si dám něco jiného, hodí ten svůj pohled a já si na sebe zase dám něco úplně jinýho. Pak se podívám do zrcadla, sarkasticky zvednu palec a jdu.

A sere mě to. Sere mě, že kvůli celýmu okolí musím hodit do prdele celej můj rockabilly vzhled a být "víla". Tak se to přece všem v okolí líbí. Tak přece "zářím". Nezářím. Spíš dohasínám. Jenže všichni vidí jen ty jiskřičky, které jdou z dohořívajícího ohniště a vůbec nevnímají, že by mohli přiložit. Nemusí moc, stačí jedno malé polínko...

Já chci být já.

Proč to nechtějí i ostatní?

Andělíčku, můj strážníčku...

12. září 2016 v 18:18 | Circle
"Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, ať mě chrání ve dne v noci, ochrání mě od zlé moci. Duši, tělo opatruj, andělíčku strážce můj."

Ačkoliv na celý katolicismus jsem zanevřela, pořád jsou tam střípky, ke kterým se ráda vracím. Jedním z těch střípků je tahle modlitbička, kterou si odříkávám, když nemůžu usnout. Dlouho a dlouho jsem se takhle před spaním nemodlila, spíš jsem se tomu vysmívala. Nyní ale chápu, k čemu ta modlitba byla určená.

Je to modlitba pro děti. Nejde o to, aby začaly věřit v Boha. Věřit v komplexnost celého vesmíru je pro dítě šíleně neuchopitelná záležitost. Spíš aby si vytvořily postavičku, která je bude chránit. Která jim bude říkat "Holka, tohle je fakt blbost.". Mám takový pocit, že v Boha jako takového jsem nevěřila nikdy. Spíš ve funkčnost vesmíru, Bůh mi tam nikdy neseděl. Ale strážný anděl, ten ano. A abych pravdu řekla, strašně jsem se ho bála. Nechtěla jsem ho totiž poslouchat.

A tak jsem ho neposlouchala a šla si životem se vztyčeným prostředníčkem proti němu. On mě ale nikdy neopustil. Neztratil trpělivost a chránil mě tak dlouho, dokud jsem v něj nezačala zase věřit.

A i když jsem k veškerým nadpřirozeným bytostem skeptická, stejně věřím, že je tu síla, která nejde vidět, nejde cítit, ale o které všichni víme a žije v nás. Mohou to být andělé, může to být pozitivní energie, může to být...cokoliv.

A nebýt té modlitbičky, kterou mě naučila moje 80 letá teta, nikdy bych anděla strážného neměla.

Možná to zní jako brutální rozpolcení osobnosti, ale taková už holt já jsem.

Jinak nedoporučuji bláznům čučet na filmy od Terryho Gilliama. Včera jsem viděla Zero Theorem a kurnik...je to reálnější, než většina jeho filmů. "We don't like parties, we don't know, where to stand." - věta, která vystihuje celý můj život. Aneb je lepší se na párty zbořit jako prase, než se krčit v koutku a bát se všech lidí okolo.

Fakšit, mrdám na to, už píšu sračky.



Už ne!

8. září 2016 v 12:20 | Circle
Dříve to bývalo mnohem horší. Víceméně každý den jsem se musela přesvědčovat o tom, že se nemusím zabíjet, že to bude lepší, že mě V. miluje a že si lidi ze mě nedělají prdel. I teď to tak částečně je, jen je intenzita mnohem menší a vždycky se stačí klidně i podívat do jiného rohu místnosti a krize je zažehnána.

Těch myšlenek bývalo více. S některými jsem se naučila žít a prostě se smířila s tím, že jsem asi trochu blázínek, možná sadista skříženej s masochistou, možná trochu jiná než ostatní...a jakmile jsem se smířila s tím, jaká jsem, strach z vlastních myšlenek opadnul.

Není třeba ztrácet naději, jen hledat způsoby, které ti pomůžou. Já třeba skončila s bongy a ačkoliv si tu divnotrubku jednou za čas dám, stejně je to lepší - neutápět si hlavu v permanentním smogu. Dokonce i brka omezuji. Už ani moc nemyslím na to, že se hned po probuzení zhulím. Už moc nemyslím na to, že se zhulím přes den. Spíš myslím na to, co chci za ten den udělat a brko přijde až za odměnu.

No...V. mi to teď trochu kazí. Má to dost složité v práci, tak řekl, že omezování hulení necháme na trochu klidnější období. A s tím já souhlasím. Přece jenom nechci doma vystresovaného chlapa. Nicméně už to není tak, že V. by došel domů a já mu hned řekla "Pojďme na terasu na brko!". Už to není tak, že sotva dohulíme jedno, už bych chtěla další.

Ale dost už o hulení. Důležité je, že myslím na budoucnost. Reálně. To je totiž nejdůležitější. Jistěže bych chtěla být princezna na obláčku, co se prohání s jednorožci. Jistěže bych chtěla žít v divočině s šelmami. Jistěže bych chtěla hodinky s vodotryskem a podobný pičoviny...

Teď se ale soustředím na to, abych si udělala zvukařský kurz, našla si další kurz, co se k tomu bude hodit a skrz který si mohu sehnat i trochu lépe placenou práci (třeba svářeč hliníkových konstrukcí)...a třeba jednoho dne se odstěhovat do zahraničí. A nebo tu zůstat, kdoví.:)

Napravit si vztahy s rodiči, se ségrama, chodit trochu mezi lidi a hlavně se mít ráda...a třeba i dopsat do scifíčko.:) Tohle jsou konkrétní myšlenky, kterýma se zabývám. Nemám z nich strach, spíš naopak. Mám ze sebe radost. Každým dnem čím dál víc.

A i když mám teď nos plnej soplů a hlava mě bolí jako střep, stejně myslím pořád jen na to, jak jsem šťastnější a šťastnější.

A to stačilo se odprostit od pičovin.

NASRAT na argumenty! NASRAT na hádky! NASRAT na pohrdání!

Opravdu stačí jen a pouze milovat samu sebe a láska k okolí příjde sama.

Strach nemám. Mám radost.

Chceš to tak mít taky?

:)



Dělej si radost!

5. září 2016 v 9:15 | Circle

Na tohle jsem teď narazila na fejsbůku.
Tak jo, tak začnu.

Dělá mi radost, když podrbu naši Dory pod bradičkou a ona začne vrnět.

Dělá mi radost, když obejmu V. a on udělá spokojené "Hmm." a dá mi pusu do vlasů.

Dělá mi radost, když vidím, že má někdo radost.

Dělá mi radost, když v budoucnosti vidím cíl, který je snadno dosažitelný.

Dělá mi radost, když si na konci dne uvědomím, že jsem měla jak snídani, tak oběd, tak večeři.

Dělá mi radost, když mě honí mlsná (dlouho tomu tak nebylo).

Dělá mi radost, když mi někdo řekne pěknou věc (většinou mě tím úplně odrovná, protože si o sobě myslím opak).

Dělá mi radost, když se na sebe podívám do zrcadla, mám zamaštěný vlasy, plno jebáků a kruhy pod očima, ale stejně si umím říct, že se mám ráda.

Dělá mi radost, když si uvědomím, že jsem celý den nehulila, nepila, nekouřila a stejně to byl dobrej den.

Dělá mi radost, když si uvědomím, kolik přátel mám.

Dělá mi radost, když mi dojde, že všechno je vlastně tak, jak má být.

Dělá mi radost, že jsem si asi našla povolání, na které tak nějak mám (CNC programátor, to by mohla bejt prdel ne? :D).

Dělá mi radost, když si připomínám to dobré, co jsem zažila.

Dělá mi radost, když si sáhnu na tělo a necítím ani jedinou kost.

Dělá mi radost, že se mám.
Dělá mi radost žít.
Dělám si radost.

Takhle to má být.

:)

Dělejte si radost!

Vedro

1. září 2016 v 14:50 | Circle
Vedro => vědro => voda => touha => mdloba => strouha => topení => pěst => krucipisk => frak => fuck => klávesy.

Myšlenkové pochody jedné modrovlásky.

Lásky jedné modrovlásky.

Je jen jedna. Ta ovšem zahrnuje celou lidskou existenci.

Vkus/nevkus.

Piča/hovno.

Já na to jebu, tenhle blog stojí za hovno. Čím víc sem šťastná, tím méně se mi chce psát.

To je dobře ne?