Říjen 2016

Kdyby nebyly státy

31. října 2016 v 17:52 | Circle
Město bylo plné betonu a kovu. Renesance se vykácela a místo ní se postavily obrovské tovární haly. Historie, jak ji známe, v tomto příběhu nehraje roli. Země se totiž po druhé světové válce rozhodla, že rozpustí veškerá státní zřizení a vše bude ovládáno pouze korporacemi.

Neexistují zde jiné zákony, než ty obchodní. Člověk musí buď podnikat, nebo být zaměstnán. Ten podnikající se musí vypořádat s konkurencí, která je zde vysoká. Ten zaměstnaný musí dřív od rána do večera, protože korporacím nedochází, že se o své zaměstnance musejí starat. Je pár vyvolených podniků, kde pracovat znamená sen, jenže ty jsou dostupné jen pro známé.

Svět nezná koníčky, protože z koníčků se nedá vydělat. Řemeslníci vymizeli, každému připadá zbytečné se učit řemeslo. Veškeré školy jsou zaměřeny na podnikání. Zbylé vzdělání se nahrazuje kurzy, které pořádají korporace. Vzdělávají si tak ty nejlepší pracovníky.

Existuje tu pár míst, jsou to pozůstatky lesů a skalních měst. Půdu si po válce koupili lidé, kteří chtěli zanechat přírodu takovou, jaká je. Tihle lidé dávno enžijí, ale na takových místech, která neznají ani elektřinu, ani kanalizaci, bydlí skupinky lidí, kteří se živí lovem a sběrem surovin. Nikdo na ně nemůže, nikdo jim nic nemůže. Jsou to naprosto svobodní lidé, kteří neznají nic jiného, než život v divočině.

Někdo by mohl říct, že je to ideální svět, někdo by mohl říct, že je to noční můra. Každý si může dělat, co chce. Pokud ale někdo chce žít a ne jen pouze přežívat, pro toho je to složité. Jistě, zaměstnanci jsou šťastní, vždyť dostávají pravidelné dávky euforie - látka, která udělá z každé nezábavné činnosti činnost zábavnou, člověk nemá potřebu po celých 12 hodin jíst, ani spát. Drogy jsou zde na denním pořádku, životnost lidí je v ocelových městech 40-50 let. Starší lidé odcházejí do lesů, kde je úcta ke stáří a k životu všeobecně. Někteří jsou umístěni do domovů pro staré, podmíky jsou tam ale tak otřesné, že se tam nikomu nechce. Pak je pár šťastlivců, kteří si vydělali na dům a rentu, ve kteérm mohou spokojeně dožít.

Pokud by chtěl někdo pokračovat, může do komentářů. Není to úplně dystopická myšlenka, ani utopická, spíš je to trochu jiná forma života, než na jakou jsme zvyklí.

Setkání

27. října 2016 v 16:19 | Circle
Dnes jsem se setkala s jedním kamarádem. Nějakou dobu jsme spolu tak nějak chodili, ale to je teď jedno.

Nicméně jsem ráda, že mě vytáhl ven, dali jsme si pivo (já cidera, pivo už mi leze i ušima) a cigáro v jednom lesoparku poblíž a povídali si. Jen tak, nic zásadního jsme neřešili, spíš jak se máme, co děláme a tak.

Bylo to příjemné odpoledne.

Asi k tomu ani víc neřeknu, snad jedině to, že pár přátel mám a jsem ráda, že mi někteří napíšou jen tak sami od sebe.

Jsem ráda.

Mám se ráda.

A to je fajn.:)

A teď bych se měla najíst!

Konec, začátek...co já vím?

26. října 2016 v 12:11 | Circle
Budu se s ním muset rozejít. Ne kvůli sobě, kvůli němu. Snaží se mi pomoct, jenže to není tak jednoduché. Díky mně úplně ztratil sám sebe. Díky mně přišel o HODNĚ peněz. Vím, na penězích nezáleží, ale je hodně těžký si uvědomit, že já vůbec nic nedělám a on toho dělá tolik, abychom se měli dobře.

Nezvládám to. Nezvládám sebe samotnou. Jednou za čas se najde pěkná chvilka, kdy si řeknu, že jsem šťastná, ale je to jen chvilka a díky ní jsou ty smutné dny ještě smutnější. "Vždyť před týdnem jsi byla tak šťastná. Proč to nejde pořád?"

Neustále se bojím, co si udělám (a tím ublížit všem lidem v okolí). Neustále se bojím, co udělám ostatním. Pořád si říkám, že to bude lepší a ono to na chvilku lepší je, ale pak mi dojde, jak je to nahovno.

V. si o sobě myslí, že je silný člověk, ale vůbec mu nedochází, že opak je pravdou. Že jeho slabost jsem já.

Jenže já to nedokážu. Nechci. Miluji ho, ale právě proto ho musím nechat jít. Beze mě mu bude líp. A nakonec si najde jinou, se kterou bude doopravdy šťastný. A já budu také, protože budu vědět, že jsem udělala správnou věc.

A já? Už je na čase, blázinec na mě čeká už od mých 14 let.

Is this some sort of reality show? Are you the host?

25. října 2016 v 8:36 | Circle
Téma týdne je "Svět je jen naší představou". A ano, ono to tak doopravdy je. Co jsou barvy? Vlastně jen odraz světla. Co je zvuk? Jen vlna. Co jsou myšlenky? Elektrické výboje v mozku. Samosebou, je to ještě složitější, ale vlastně ani ne. Další vysvětlení by byly vzorečky a grafy, věci, které nepotřebujete k tomu, abyste pochopili fungování světa, jako takového.

Kdekdo by mohl namítnout, že bez veškeré té "omáčky" kolem to jsou jen doměnky a ano, i v tom by ten kdekdo mohl mít pravdu. Jenže co je celá věda? Jen doměnky rozpracované natolik, aby nakonec daly základ celému vědění. Nic víc, nic míň. Svět je vlastně strašně jedoduchý, když si ho jednoduchý uděláme.

Čím déle času strávíme nad tím, jak je to všechno složité, tím to bude jen těžší a těžší. On totiž člověk nepotřebuje vědět každou fyzikální poučku, aby chápal svět. On totiž člověk ani nepotřebuje chápat svět. Stačí, když si člověk uvědomuje sám sebe a svou roli.

A co moje role? Ha...ohýbat zvukové vlny natolik, aby to lidem bylo příjemné. Nic jiného práce zvukaře není. Také jen představa, že za tím akustickým tlakem je něco víc. Ten kdekdo by mohl zase namítnout, že je to složité povolání a ono také je. Ale jak říkám, čím jednodušší si to uděláš, tím jednodušší to také je. Netřeba dělat z komára velblouda.

Včera mi V. popisoval jeho tripový zážitek. Přiřkával to nadpřirozeným hovadinám, přitom mi je popisoval poznatky z chemie. Dělá si ten svět mnohem složitějším, protože dosazovat si někam nadpřirozeno je jednodušší, než si tu učebnici chemie otevřít.

A dělá to hodně lidí. Kor tripaři. Vůbec jim nedochází, že to, co vidí, jsou je zašifrované zprávy, které předává mozek do vědomí. Že všichni Bozi jsou jen výplodem lidské fantazie. Ten kdekdo by opět mohl namítnout, že tohle říkají ateisti. A ano, možná jsem nevěřící Tomáš. Ale netřeba látkovou výměnu považovat za něco božského, když jde jen o prostou věc. Netřeba svému odrazu v zrcadle přiřkávat magické schopnosti, když jde jen o základí principy optiky.

Netřeba to všechno hrotit, když to všechno jsou vlastně jen fotony, které uvolňuje černá díra, když rozdrtí veškerou hmotu.

I ta moje Katcha říká, ať si to nedělám moc složitý, že víc, než vím za tím není. A když už, tak to mám nechat akademikům, jsou to děcka šikovný, oni na to časem přijdou, když budou doopravdy chtít.;)

A mezitím si můžeme užít něco, čemu říkáme život. Práce, jídlo, pití, koníčky, přátelé. Co jiného potřebujeme?

Useless

21. října 2016 v 14:19 | Circle
Ten pocit, když si říkáte, že kdyby bylo v pubertě po vašem, mohlo to být lepší. Ten pocit, když nechcete rodičům vyčítat jejich zákazy, ale dopiči, zákaz jít na školu, na kterou chci, to je trochu moc. Ten pocit, když i ten mi rodiče hrabou do života a mě nezbývá nic jiného než sklonit hlavu a nějak se tomu poddat. Ten pocit, když sice chodíte do super kurzu, ale za cenu toho, že si prostě práci neseženete.

Ten pocit, že i když si říkáte, že teda nějakou práci seženete, stejně budete absolutně neschopní. Ten pocit, když chcete práci dělat dobře, ale váš mozek je natolik líný a sebedestruktivní, že to udělá nejhůř, jak mohl. Ten pocit, když jste nějakou práci měli, ale kolegové byli takové piče, že jim vůbec ani nedošlo, jak mi z nich hrabe. Ten pocit, když se na sebe podíváte do zrcadla a vidíte jen zkroušeného mimozemšťánka, co by chtěl jít domů.

Circle volá domů. Fakit!

Příští týden pohovor na kontrolora kvality. Půjde to? Asi to bude výmrd, ale lepší projít školením, nechat si něco zaplatit a pak utýct.

Lepší nějaký prachy, než to všechn házet na V.

A co třeba si udělat pojištění proti sebevraždě a regulérně se odstřelit?

Nedávám tento svět.

Nesedí mi to.

Nesedím sama sobě.

Nudím se.

Nechci se nudit.

Tak odesílám jeden životopis za druhým

Co z toho?

Hovno.

Not feeling alone anymore

20. října 2016 v 14:07 | Circle
Napsala mi K., kámoška, co mi otevřela oči. Je o pět let starší, dost velký magor na to, aby několik let bydlela na chatě bez pitné vody s kadibudkou na zahradě. Zároveň je dost uvědomělá na to, aby jí došlo, že věci stojí peníze a tak šetří. Svetr za korunu v sekáči a prachy utrácet jen za žrádlo, na tom se šetřit nemá.

Semtam mi napíše sama od sebe a já jsem za to strašně ráda. Vypadá to, že jí na mě záleží, vždycky mi píše, že mi drží palce v hledání práce, ptá se, jestli už jím a tak. Je krapet sebestředná, ale to vůbec nevadí, pořád se hlídá, aby dávala prostor i ostatním. Zároveň ostatním naslouchá a nebojí se poradit. Jasný, že někdy její rady nejsou nejlepší, zároveň vím moc dobře, že nerozdává rady jen tak, aby se člověk cítil lépe.

Co bych bez ní dělala? Hmm...asi to stejné, je fakt, že mě sice trochu rozhulila, zas na druhou stranu, bez ní jsem hulila vždycky málo. Je fakt, že jsme si spolu dávaly tripa, ale to bylo na můj popud. Prostě a jednoduše si rozumíme, jsme hodně podobné. Jen ona má střízlivější uvažování.

X. ji soudí a hodně. Nedivím se, vždyť X. je fiflenka a takový styl života, jako K. by nikdy nedala. Zatímco já si takový styl života vždycky přála. Volný. I když teď pracuje, plánují si koupit barák na hypotéku, stejně je volná. Protože chce. To X. není. Ani nechce. I když má plno keců o tom, jak jí vadí, že muslimové utlačují ženský, stejně je to ona, která má chlapa, který ji utlačuje natolik moc, že už ani nevnímá, jaké to je být volná.

Některé přátele stojí za to si držet, i přes veškerou nepřízeň světa. A to je právě K. Výhody přátelství s ní? Žádné. A to se mi líbí. Naprosto nezištný pokec.

Možná se uvidíme v úterý.:) Doufám. Po roce a půl!

Chaotická úvaha

19. října 2016 v 11:50 | Circle
Je tvoje červená stejná, jako moje červená? Vidíš to stejné, jako já? Vidíš všude kolem spoustu malých barevných světýlek? Vidíš různé tvary a barvy, které někdy dávají dohromady slova? Vidíš kostičkovanou kouli?

Já ano. Všimla jsem si toho, když jsem byla malá, ale ignorovala jsem to. Semtam jsem si toho všimla, ale zase...ignorovala jsem to. Nyní to ignorovat nechci. Proč? Já sama ani nevím. Občas se tam vyskytne něco, co mě rozveselí, tak možná proto. Občas to vykreslí šedou oblohu podzimu tak, že vidíte všude kolem barvy. Ne barvy listí, ale barvy na obloze. Koncekonců souvislá plocha je k pozorování těchto nesmyslů nejlepší.

Je to značka bláznů?

I ostatní lidé podobné věci vidí, ale protože jsou zvyklí řešit jen "pozemské" záležitosti, tak si toho ani nevšimnou. Někdy si říkám, že by bylo lepší, kdybych ty "pozemské" záležitosti řešila víc, jenže vždy, když se zamyslím nad věcma, jako je práce, škola, výdělky, kde bydlet, čím topit a...prostě když se zamyslím nad tou iluzí svobody, kterou tady máme, je mi ouzko.

Proto se raději dívám na barvičky a přemýšlím, jaký obraz namalovat, jakou píseň složit...

Deprese není nemoc člověka, je to nemoc celé společnosti. Je to odpověď těla na to vězení, ve kterém si žijeme. Je to odpověď na nadcházející změny. Změny, kterých si nevšimneme. My zůstaneme dole. Stejně jako ty barvy, které nikdo neřeší, tak i my zůstáváme ignorováni. Ti nahoře neřeší, jestli se ten, či onen má dobře. Ti nahoře nás berou jako čísla, nic jiného jim nezbývá, když je nás tolik.

Chci žít. Ne přežívat. Jak se to dělá?

Hikikomori

12. října 2016 v 16:55 | Circle
Nevím, jestli někomu něco říká Farma v Jeskyni, ale tohle uskupení dalo dohromady inscenaci, jenž spojuje fyzické divadlo a dokument. Jeho název je Održení. V tomto představení se věnují fenoménu hikikomori - kdy se lidé schovávají před světem.

Někteří lidé to žene až do extrému, kdy nemohou vyjít z ložnice, potřebu vykonávají do láhví a jsou schopní v takovém stavu zůstat měsíce, klidně i roky.

Osobně jsem se s tímto odtržením setkala (ne v takovém extrému, jak popisuji výše). Všichni vám v takové situaci řeknou "Musíš chodit víc ven! Potkávat nové lidi!", jenže jim nedojde, že to člověka jen vyděsí. Potkávat nové lidi - brr. Nejde o nenávist k lidem, ale o to, že člověk nemůže být sám sebou. Musí neustále hrát nějaké divadýlko, aby toho nebylo moc.

Třeba já - nejraději bych šla po ulici a zpívala si. Jenže když neznám slova, tak mňoukám a někdy se vykašlu i na známou melodii a jen tak si mňoukám hovínka. Nebo se ráda ptám. Odkud lidi jsou, co dělají, proč to dělají a tak dále. Jenže lidé to nemají rádi.
Nebo mluvím o sobě. To taky lidi nemají rádi.
Nebo mluvím o někom jiném. To taky lidi nemají rádi.
A v takové chvíli si říkám - o čem se ti lidi baví?

Tak zkouším. Zvučení, zpěv, cokoliv. Jenže lidé pochybují, že něco takového vůbec umím.
Vědomosti. To pak lidi sere, že je "poučuju" (spíš chci upozornit na to, že to, o čem oni mluví, má původ úplně jinde).

O čem se lidé baví? Jak se lidé baví?

Nevím. A vždy, když se zúčastním nějaké konverzace, tak pak mluvit přestávám. Protože lidi neragují. Nebo když reagují, tak se mají tendence hádat. A já pak taky.

A brečím.

A snažím se.

FAKT SE SNAŽÍM!

A okolí mi to neulehčuje. Všichni mají plnou prdel osvědčených rad, jenže ti lidé, co nejvíc radí, vůbec neví, o čem mluvím. Ti lidé nikdy nebyli v jednom pokoji dva měsíce v kuse. Ti lidé si nikdy nekladli otázku "Má mě ten člověk vůbec rád? Neotravuju ho už jen svou přítomností?".

"Neboj se být svůj." - bojím. A hodně. Protože vždycky když jsem svá, tak se mi to nevyplácí. Ale vždycky když předstírám, okolí má o mou osobu obrovský zájem.

A brečím.

A...

Závist

11. října 2016 v 11:19 | Circle
Hahaha! Neboj se být svůj. Lidé mi říkali: "Jak já ti závidím, nebojíš se oblíct si cokoliv, jsi prostě svá.", nebo "Boha jeho, jeden den se oblečeš jako děvka a druhej jako vadrák. Co si o sobě myslíš?". A já si celou dobu říkám, jestli "být svá" je a taková výhra, jak všichni říkaj.

Aktuálně mám zelenomodrý vlasy, tunely a vzhledem k hipsta módě se cítím, jako kdybych se oblíkala podle výloh v obchoďáku a fashion blogů. Už dávno nejsem svá, jsem "jen kopie", ale čeho? Sebe samy přece. Šatník jsem sice obnovila, ale pořád je to ten stejnej styl á la "fakit". Odjakživa miluju věci, které vyhrabu u babičky na půdě. A lidi se mi smáli. A teď podobný hadry nosí!

Jdu po ulici a denodenně potkávám holky s obarvenou hlavou na různé obskurní barvy. Když se některé na to zeptám, odpoví "Já jsem to viděla na fashion blogu, tak jsem to musela zkusit.". A hned na to je schopá ti říct "Mám svůj styl, po nikom se neopičím.".

A co povaha? Hahaha! Být svá znamená, že vám lidi začnou říkat, že jste magor. Jako fakt. Někteří to přeženou a řeknou, že se mám jít léčit, že toto není normální. Piči, člověk si ani zazpívat na ulici nemůže? To se člověk nemůže rozplynout, když uvidí štěně? Ne...protože to je mimo normu.

Být svůj není a nikdy nebylo v módě. Někteří vytváří zdání jakési svojskosti, jenže pak se s nimi člověk chvilku baví a uslyší úplně tu stejnou výpověd, jako slyšel od x lidí předtím. Někteří lidé sví jsou. Jenomže to jsou lidi, kteří na celý svět totálně serou. Jsou to lidi, kterým je jedno, jestli je někdo má, nebo nemá rád. Jsou to lidi, se kterými se domluvíš a oni to ani nezruší, prostě tě nechají čekat, dokud ti nedojde, že se s nimi ten večer neuvidíš.

A já jim závidím. Stejně jako záviděli mě, tak já závidím všem ostatním. Že nejsou sví, nebo že jsou sví až moc.

Člověk z toho nikdy nevyjde po dobrém. Kor ne hypersenzitivní holka, co to všechno musí ventilovat na blogu.

Ale tak couž...zítra jdu na pohovor. Třeba to vyjde.

Mňau.

Jak je těžký najít práci

9. října 2016 v 12:15 | Circle
Od malička mě naši vedli k tomu, abych studovala vysokou školu. Bohužel už jim bylo jedno, na jakou, hlavně že na nějakou. Takže jsem musela na gympl, aniž by někoho napadlo, že gympláci to mají ze všech středoškoláků nejhorší. Na technické škole propadají, protože nemají ponětí o praktických věcech, co se tam probírají a záběr jejich učiva je tak obrovský, že vybrat si z toho všeho něco, co člověk má studovat...řeknu to jednoduše - gympl NENÍ pro lidi, co nevědí, co chtějí. Gympl je jen pro lidi, co přesně vědí, co chtějí a jak složitá ta cesta bude.

Takže obě dvě školy padly za oběť mé lenosti a hrůze z toho, že vlastně vůbec nic neumím.

Kdo jsem? Gymplák...někdy mi připadá, že kdybych měla jen základku, měla bych se alespoň na co vymlouvat. Kdybych měla učňák, měla bych alespoň minimální praxi v oboru. Kdybych měla obchodku, měla bych alespoň minimální znalosti ekonomie. Kdybych měla průmyslovku...joo, to by se mi žilo.

Děcka, hlavně neposlouchejte ve výběru školy svoje rodiče, být to na mě, tak jdu na průmyslovku.;)

Takže teď hledám práci. Ani nevím, co bych ráda dělala, co by mi šlo a k čemu mám vlohy. Nemám přirozené nadšení pro práci, spíš naopak. Jsem liný hovado, co nikdy nic nedokázalo. Aby toho nebylo málo, jediná použitelná praxe, kterou mám, je ve firmě mých rodičů. Stačí základní umění googlení a člověk hned najde, že to asi nebylo tak valný. Ještě k tomu jsem stresař, takže práce typu zákaznický servis a komunikace se zákazníky je pro mě tabu (chudáci lidi).

Tak co teď? Asi se budu muset vrátit na vysokou. Jasný, tam budu muset zamakat, ale rozhodně to bude k něčemu. Alespoň budu mít položku v životopise, co za něco stojí. Jenže...jakej obor? Ráda bych šla na audioinženýra, ale to je mrtě těžká škola a obávám se, že na to nemám. Jevištní technologie - možná. A jinak? Já chci techničtější školu. Školu, kde budu dny a týdny a měsíce trávit projekty, místo hor učebnic. Nejsem šprt, ale matika mi vždycky šla.

Nebo ne?

Já KURVA nevím! Vzdělávací systém v mém případě selhal. Nikam mě nenasměroval, nenaučil mě nic, než co jsem se byla schopná naučit sama a teď?

Jasný, dokážu ti tady popsat situaci, ve které byli Němci po odsunu. Dokážu ti tady popsat, co jsou to integrály, kdybych se na to znova podívala, možná bych ti byla schopná ze složité funkce vytvořit graf. Jenže k čemu? K tomu abych měla pocit, že jsem docela chytrý člověk, co je absolutně nezaměstnatelný.

Nejhorší na tom je, že ségry mi neustále říkaly, ať jdu na teorii umění, že to mě bude bavit a je to lehký. HOVNO! Přečíst haldu knížek, který absolutně nedávají smysl, k tomu studovat obor, co taky nedává smysl, obor, který studují samí kreténi, kteří ti se povyšují nad kohokoliv, kdo není vegan...

Fakit, já fakt nikam nezapadnu.

Semtam si říkám, že kdyby nebylo V., tak už jsem dávno na livechatu.

Co jinýho mi zbývá...

Fakin dospělost. A všichni mě varovali.