Listopad 2016

Popraskaný ruce a špína za nehty

29. listopadu 2016 v 12:04 | Circle
Prakticky celej život zjišťuju, na co vlohy mám a na co už ne. Celej život hledám zaměstnání, nebo koníček, co by mi na delší dobu vydržel. Dlouho jsem si myslela, že směřuji spíše na intelektuální pozice. Takže jsem celou základnu a gympl směřovala k tomu, že jednoho dne budu vědcem.

Jenže pak jsem zjistila, že mi učení nejde. Když už si něco narvu do hlavy, tak jen na chvilku. Prostě se neumím šprtat. Což přece jen vědci docela potřebují. Pak jsem si teda říkala, že budu cukrářkou. No jo, ale když to mě fakt nebaví. Dvě hodiny pečení se vlečou jak celý den.

Tak jsem si řekla, že budu zvukařem. A ano, to už mi jde, baví mě to, ale fakt nenávidím lidi. Obzvlášť ožralý a namyšlený. Ožralí jsou lidi před pódiem a namyšlení jsou lidi na pódiu. Kdyby to vyšlo, chtěla bych vlastní studio.

Ale co mě fakt baví? A že jsem na to došla až když jsem vzala vrtačku do ruky - práce rukama. Teď jsem obrušovala bedny a dvě hodiny mi utekly jak voda. Jasný, brní mě ruce ještě po hodině, záda mě bolí a celkově cítím, že moje fyzička je bídná. Ale stojí to za to. Člověk pak vidí tu práci. Vidí ty dvě hodiny času.

Jenže co teď s tím? Ráda bych dělala třeba zedničinu, ale nemám v tom žádné zkušenosti, nemám fyzičku a pochybuji, že by si nějaká stavební firma vzala po sebe ženskou.

Co jinak? Uvidíme. Třeba na to po čase dojdu. Nicméně teď mě čeká důležitý úkol - nabrat sílu. Tak prosím mí imaginární čtenáři, držte mi palce ať seženu nějakou práci, kde tu sílu budu moct nabrat.

Že já se na to někdy nevyseru

27. listopadu 2016 v 16:22 | Circle
Tak mám zase dělat muffiny. Po skoro roce. No jo, ale s tím přichází spousta hoven, který prostě nedávaj smysl.

1) Nemám troubu.
Tak budu péct u holky, kterou vůbec neznám. Ale tak dobrý, zas poznám někoho novýho a tohle mě až tak netíží. Spíš že budu muset beztak ještě skákat kolem toho, abych jí něco dala za spotřebu energií.

2) Využití surovin.
K tomu, aby někdo pekl. potřebuje určité množství surovin. Nejde to udělat tak, že si koupím 420g mouky, musím koupit kilo. Co já s moukou, když nemám troubu a z mouky téměř nevařím?

3) Návratnost je nulová.
Dostanu za to cca 350kč. Už teď jsem nad tím strávila hodinu jen na domlouvání hoven kolem. Navíc to chtějí mít co nejlevnější, takže třeba dobu, po kterou čekám, než se mi ty zkurvený muffiny upečou, tam nemůžu počítat. Protože jen čekám a nic nedělám. (ano...WTF?!)

4) Fakt se mi nechce.
Docela jsem se i těšila, že zas budu dělat mufiny, ale vzhledem k tomu, že nemám dávkovač na těsto, tak to budu muset zas dělat půl dne. Nehledě na to, že jsem se slušně zeptala jedné holky, co pro ně taky peče, jestli by se pak nemohla ujmout surovin, co nespotřebuju a ona mě víceméně poslala do prdele. Že prej ona to nemá kam dát. A já jako jo?! Už tak zápasím s prakticky veškerým jídlem, abych to měla kam dát.

Zrovna tato holka je totální kráva. Namyšlená kráva, co snad nikdy neměla dobrou náladu. Člověk se zeptá "Jak jde život?" a ona spustí litanii o tom, jak to všechno má těžký a jak nic nezvládá. No jasný, když si prošňupává nosánek a díky tomu nemá na nájem, studuje magistra a ještě k tomu dělá za barem? Jaký si to uděláš, takový to máš pičo!

Stojí mi to za to? Ani moc ne. Raději bych pátek strávila jinak, než honbou za penězma, který ani neodpovídají celkovému úsilí, co jsem do toho musela vložit.

Asi se na to vyseru...co?

Nenutit - inspirovat

24. listopadu 2016 v 13:58 | Circle
Po dlouhé době písnička...to piáno je kůl.

Měla bych uklízet. je tu bordel jak v tanku a V. nemá čas to uklidit. Zato já ho mám megamegamoc a stejně hovno dělám. Měla bych si najít nějakou extrémně dobře placenou a dost náročnou práci, abych nemusela doma uklízet. Piči, prokrastinace jak hovado, že začnu psát myšlenkový průjmy na blog.

Včera jsem volala s M. a je teď v Anglii. ASi nic, co bych k tomu pověděla, možná tak že i on má poslední dobou pocit, že by se měl zbavit "nežádoucích" lidí, kteří ho stahují dolů. A pak mě pochválil, jak jsem ho podporovala u státnic. Nic jinýho mi nezbývalo. Vidět člověka, který je pro svůj obor jak stvořený, že neudělal kvůli heslu "všechno nebo nic" státnice napoprvé, to je blbý. Tak jsem ho kopala k tomu, aby se učil. A když přišel s nápadem, že by šel na JAMU, tak jsem mu to svým způsobem zakázala. On totiž někoho, jako jsem já, docela potřebuje. Vzhledem k tomu, jak je schopnej se do všeho vrhnout po hlavě, tak mu nikdo neřekne "To je blbej nápad.", protože v té chvíli to působí tak, že je to nejlepší nápad na světě. Já mu neříkala hned "Je to blbost.", ale "Nemyslím si, že by to bylo něco pro tebe.". A dal mi zapravdu. Na talentovkách by ho totálně zdeptali (začal se připravovat týden předtím) a jak ho znám, tak by to těžce nesl a pak by možná ani neudělal ty státnice.

Někdy si připadám jako rodič, ač mě to štve. Pořád je lepší "být rodič", než člověk, co je schopnej ti na každej nápad říct, ať jdeš do toho a neohlížíš se na negativa. Jen bych teď já potřebovala nějakého guida životem. V. se snaží, ale už neví, co mi na to všechno říct. Neví totiž, v čem jsem dobrá a v čem dobrá nejsem. On to moc nedokáže v lidech poznat, v lidech se prakticky nevyzná a to říkám já, která by potřebovala návod na každého človíčka, co potká.

Byla bych ráda, kdyby všichni lidi v mém okolí šli za svým cílem. Reálným cílem. Byla bych ráda, kdybych mohla dělat kroužky pro puberťáky. Napadlo mě - dělat dílnu. Chceš vytvořit židli? Klidně. Dám ti materiál, naučím tě základní postupy při práci se dřevem a pak si dělej co chceš. Ne kroužek stylem "Tak dneska si vyrobíme tuhle hovadinu.". Spíš to učit stylem "Co se nanučíš sám, to neumíš.". A proč dílnu? Puberťáci teď většinu času tráví za počítačem a manuální zručnost si vůbec netrénují, i když jsou na to evidentně hodně šikovní.

Tyjo, kdybych si to uvědomila dřív, tak trávím v dílně mnohem víc času. Nejsem totiž šprt, do hlavy si nenatluču prakticky nic a když už, tak dýl jak týden to tam nevydrží. Nejsem ani až takový technik. Jistě, matika mi vždycky šla líp, než dějepis, ale zároveň mi nešla až tak dobře. K dílnám jsem se nikdy nedostala, protože holky se přece mají učit vyšívat a vařit, dílny jsou pro kluky (to jako fakt). A teď, když se k manuálním řemeslům dostávám víc a víc, tak jen civím, jak rychle všechno dokážu udělat. Jen mi chybí smysl pro bezpečnost.

Takže co teď? Jak budu dělat u rodičů na bednách (jojo, teď čistím bassový bedny a je to supercool!), tak si zalezu an chvilku do dílny a vyrobím si něco ze dřeva a kovu. Máme tam toho mrtě, ale jsou to takový kusy, co už nejdou nikde využít. Tak třeba vytvořím něco fakt pěknýho.:)

Pop

23. listopadu 2016 v 16:07 | Circle
Já tak nějak nechápu tu celkovou averzi vůči U2. Poslední dobou je poslouchám docela často a musím říct, že mi jejich hudba dodává naději. Bonův hlas ač není úplně čistý, stejně mi dokáže nahnat husinu.

Přestala jsem je na chvíli poslouchat...no, chvíli. Tak na pět let. A doopravdy jen kvůli tomu, že mi okolí říkalo, že je to popárna a že to nestojí za řeč...ale do prdele, co mají všichni proti popu? Co jsem já mívala proti popu?

Vždyť každá nová hudba vychází z toho, co bylo dřív populární. Nové žánry už téměř nevznikají a když už, tak když zabrousíte trochu do hudební historie, zjistíte, že novinka v tom žánru je akorát lepšéí technologie, hudba jako taková už ne.

Ale co...já nejsem člověk, co hudbu studoval, takže nemůžu říct. Jen mě sere ta věčná averze vůči populární hudbě.

Člověk na popu totiž musí uznávat jiné aspekty. A málokdy za dokonalost jednotlivých smyček může interpret, ale spíš producent. Třeba taková Britney Spears. "To je sranec." uslyším od kdekoho, ale koho napadlo si vzít její hudbu a poslechnout si covery, které tvoří jiní hudebníci různých žánrů? Na coverech zjistíte, že Britney je jen figurka. Zároveň ji docela lituji. Je to holka ovládaná už od malička. Prakticky nikdy nebyla volná. Nemohla si říct "Takhle ano."/"Takhle ne.". Nedivila bych se, kdyby si prohnala kulku hlavou.

Stejně celý showbusiness je prohnilý skrznaskrz. Ti, kteří se tam dostali náhodou, jsou na tom ještě dobře. Jejich značka je doopravdy jen na nich. Třeba si skládají texty, oblékají se sami...třeba Lily Allen, která se na všechny producenty vykašlala, ale stejně tam jde cítit, že za jejím úspěchem někdo stojí. A pak Britney, nebo Miley Cyrus (před kterou klobouk dolů, ta se na celou tuhle mašinérii vysrala a začala dělat svoje...a ani nevím, jak to dokázala). Holky, co "byly prodány". Jinak bych to neřekla. Rodič, který své dítě pustí do kol zábavního průmyslu, musí vidět jen peníze. Nevěřím tomu, že jejich rodiče byli při smyslech.

A fakit, jdu si ubalit brko.

Zas myšlenkovej průjem...kdy není? ;)

Ranní přemýšlení

23. listopadu 2016 v 11:40 | Circle
Pořád přemýšlím o tom, co dělat, aby mi bylo nějak líp. Co dneska?

Měla bych jít pro baterku do telefonu (snad budu mít telefon, se kterým nebudu muset čekat 5 minut, než se vytočí hovor) a případně i uklidit.

Takže první věc - snídaně.

Hmm...ono to je všechno vlastně hrozně jednoduchý...kdyby se mi ale VŮBEC něco chtělo dělat.

Dnes ráno za mnou přišla Dorinka a mazlila se se mnou. Nechala se hladit od brady po bříšku až po zadní nožky, pěkně se natáhla a vrněla.

Ale předtím se mi zdál sen.

Uklízela jsem, jenže jsem byla totálně mimo. Takže jsem sice zametla, ale neumyla jsem hajzly a nevytřela podlahu. To nikomu nevadilo, židle za mě sundali a já dál krájela lidský maso a tvařůžky. Pak se otevřelo a já ještě neměla všechno uklizený a byla jsem z toho vážně nervózní.

Pak došla A. - kamarádka z dětství a totálně jsme se pohádaly. Nevím o čem, ale hádka byla obrovská. Pak to nějak ustalo a já ji plácala přes zadek, zatímco se nahýbala přes bar. A já pila pivo a hulila.

Sny jsou divný...a poslední dobou megadivný. Fakt bych si měla udělat ten lapač snů. Třeba se mi budou zdát alespoň trochu normálnější sny.

A jinak? Divný...divný...všechno divný.

Jako kdybych tady ani neměla být. Jako kdybych patřila úplně na jinou planetu.

Alespoň jsem došla na to, jaký lidi v životě chci a jaký ne. A zbylo jich vážně málo. Což mi moc nevadí.

Jen...jak to udělat? Jak se zbavit lidí, co mě táhnou ke dnu jen při vzpomínce na ně? A je třeba se jich zbavovat? Nebylo by lepší prostě jen přerušit kontakt? Asi jo...

A co je to za lidi? Lidi, které jsem měla za kámoše. Jenže postupem času mi docházelo, že jim jsem jedno. Jsou tak zahledění sami do sebe a do svého okruhu známých, že se mi ani neozvou, i když já se jim ozývám víc, než dost. Lidi, kteří dělají jednu chybu za druhou, berou své názory jako fakt a strašně rádi se hádají. Lidi, kteří jsou tak namyšlení na svou inteligenci, že jim nedochází, že právě tato arogance je sižuje natolik, že člověk i začne pochybovat o jejich vědomostech. Lidi, kteří se nechají ovlivnit jejich kamarády, aňžto by si uvědomili, jak moc se jejich kamarádi mýli. Lidi, co nemají vlastní hlavu. Lidi, co se zasekli v jednom kolečku a odmítají jít ven - přece tohle je ta cesta, kterou oni chtějí a přitom si neustále stěžují na své deprese a sračky. Lidi, kteří vám shodí veškerý okruh vašich známých, jen aby vám dokázali jejich neotřesitelnou pravdu. Lidi, kteří vám slibovali hory doly, ale nic z toho neudělali (a šlo opravdu jen o maličkosti). Lidi, kteří si prostě neuvědomí vlastní chybu, i kdyby je na ni upozorňoval celý svět. Další Z. v životě nechci.

Chci kolem sebe lidi, kterým je jedno, co dělám, nebo nedělám. Hlavně že spolu dokážeme žít v pohodě a míru. Lidi, se kterými si můžu popovídat o vlastních názorech, aniž by mě za to kamenovali. Jistě, najdou se neshody, ale víme moc dobře, že jde o názory, ne o fakta. Lidi, kteří jsou vlastně úplně stejní a přesto jiní. Lidi, ve kterých vidím nějaký vývoj a náhled do budoucna. Lidi, ve kterých vidím štěstí, protože oni za štěstím chtějí jít, ne za jeho iluzí.

A já doufám, že se zbavím vlastností, které jsem nabrala ze vztahů se samolibými kretény. Doufám, že se postavím na nohy bez berliček. Doufám, že to budu já...

Jsem to já...

A mám se ráda...doufám, že budu schopná sebelásky.

A teď alou se nasnídat a do toho obchoďáku!

Mňau.:3

Smích v době nepatřičné

22. listopadu 2016 v 11:37 | Circle
Vždycky jsem toužila být chladná a bezcitná, ale nikdy mi nedocházelo, jak moc jsem citlivá. I když jsem málokdy brečela před lidmi a prakticky každé lidské zlo jsem přešla s mávnutím ruky, stejně jsem byla dost velký nervák. Někdo mi řekl jiný názor na politiku a já jsem byla v jednom ohni (a jak už to u mě bývá, neshodnu se prakticky s nikým).

Včera jsem poslouchala rádio a v něm byl rozhovor s průvodkyní po Černobylu. Ta říkala, že jí nejvíc zaráží lidi, kteří si udělají selfíčko před ruským kolem a všechno je pro ně obrovské dobrodružství, aňžto by si vůbec uvědomili, kolik smrti a doživotních následků tato "atrakce" zanechala.

Vzpomněla jsem si, jak jsme byli ve druháku v Osvětimi. Nesla jsem ten výlet docela špatně. Místo, kde zahynuly miliony lidí, má velmi špatnou energii. Nyní je tam tráva a stromy, ale jak si člověk uvědomí, že to byla pustá pláň, kde pach spálených těl byl cítit na míle daleko, tak ho to zamrazí. Jenže mí spolužáci to tak nevnímali. Vykřikovali nahlas vtipy o židech a smáli se, když viděli nádobu plnou popela "Haha, to by bylo dobrý hnojivo.". Selfíčka před vitrínou s vlasy a botami...no prostě všechno, co se na daném místě nehodí. A naše třídní? Ta se smála s nimi.

Takoví lidé mají srdce z kovu. Neuvědomí si lidskou tragédii a někteří se Němců zastávali "Však židáci, to byla verbeš a špína, nic jinýho si nezasloužili.".

Po tomto výletě mne nadobro odepsali. Nedivím se. Asi jim bylo nepříjemné, když jsem jim nadávala do zkurvených nácků.

A teď? Snažím se mé bývalé spolužáky pochopit. Jeden z nich mi řekl, že jinak než se smíchem se lidská tragédie přežít nedá. S tím dokážu souhlasit. V daném kontextu mi to přišlo jako výbuch smíchu uprostřed minuty ticha na pohřbu.
Už nechci být chladná a bezcitná.

Divnosen

18. listopadu 2016 v 10:19 | Circle
Dnes se mi zdál velmi zvláštní sen. Těch se mi poslední dobou zdá fakt hodně, ale tento byl fakt echt divej.

Začalo to tím, že jsem byla u rodičů doma a našla jsem několik malých ptáčků. A pořád jsem řešila, kam je dám, aby je kočka nesežrala. A jak jsem to tak řešila, tak jsem našla košík s pěti křečky a pár hady. Absolutně jsem nechápala, jaktože je ti hadi nesežrali, ale nechala jsem je tam. Ptáčky jsem mezitím dala do papírového sáčku, do kterého vlezla kočka a dva sežrala. Pak tam běhal ten posledí a vypadal spíš jako grilované kuře. Jeden z hadů mě kousnul a zbyli tam dva křečci a tak jsem si řekla, že si je nechám. Jeden mě ale začal kousat, tak jsem ho dala bratranci a druhej byl v pohodě. Stejně jsem ho taky dala bratranci, protože kočka a křeček, to není dobrá kombinace. Ty hady jsme vypustili do přírody, protože byli hrozně agresivní a celkově se jim v tom košíku nelíbilo a ptáčka jsem si nechala.

V tom snu byla CELÁ moje rodina (takže asi 50 lidí a dětí).

Jsem z toho snu taková nevrlá a nejistá.

Navíc dneska jedu za rodiči a budu tam celý víkend. A vůbec se mi nechce. V. uvidím až v pondělí a já ze všeho nejvíc toužím ho pořádně obejmout.

Jo a dneska zvučím s tátou. Ve vesnici mého prvního přítele. Fakt doufám, že tam nikoho neuvidím, nechce se mi mluvit s lidmi z minulosti. A s lidmi z té vesnice už vůbec ne.

Líbí-nelíbí, aneb jak hodnotím umění (není to návod dopiči!)

16. listopadu 2016 v 15:19 | Circle
Včera jsem nakreslila autoportrét. Podle jedné starší fotky. Vypadá to dost creepy, ale nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla nakreslit něco, co jako to něco doopravdy vypadá. A dnes jsem nakreslila ségru.

Připadá mi, že se v tom zlepšuji, ale pořád mám na čem pracovat. Kreslení mám ráda, jen mi nějak není jasná technika. Vždycky když příjdu na něco, co mi práci zjednoduší, jsem šťastná, jako blecha.

Dnes mi U. napsal, ať něco nevzdávám jen protože někdo je lepší, jako já. Tu radu bych si měla nechat vytetovat na pravou ruku. Měla bych se tou radou obklopit. Protože vždycky, když s něčím začnu, tak v tom ztrácím sebevědomí jen protože někdo řekne "No, ale ten a ten to dělá líp.". Fakšit, mě nezajímá, že to někdo dělá líp, mě zajímá, jestli to já dělám dobře.

Upřímně mě ostatní lidé v tomhle nezajímají. Ať si kreslí líp, zpívají líp, zvučí líp a já jim to přeju. Ale srovnávat svou chabou úroveň s někým, kdo danou věc dělá desítky let, to mi připadá nefér.

Teď bych spíš stála o rady, jak danou věc zlepšit. Jakou tužku použít, jestli by nebyl lepší uhel, jak rozmazávat a jestli vůbec rozmazávat...

Ale tohle mi nikdo neřekne. Lidi mají tendenci umění někoho jiného buď shodit a nebo pochválit. Je to naprosto jasné. "Líbí-nelíbí" a přes tuto úroveň se dostane málokdo.

Já když se dívám na obrazy a už je jedno, jestli v galerii, nebo na facebooku mých známých, mám svoje postupy.

1) Líbí - nelíbí.
Tento soud musí vždy proběhnout. A i když se mi daná věc nelíbí, přesto jsem schopná pochopit, proč se o to daný umělec snažil. Třeba osobně moc nemusím impresionistické krajinky. Ale to je věc mé osobní preference.
2) Kolik práce to muselo dát.
A tam už je mi jedno, jestli obraz, na který se díval, byl hotový za pět minut a nebo za dva měsíce. Počítám do té doby i zkušenosti, které ten člověk musel nabrat, aby ten obraz byl takový, jakým je.
3) Záměr.
Tagování nemá žádný jiný záměr, než podpis. Něco jako když se pes vyčůrá na rožek. Může tam být nějaký oduševnělý vzkaz, ale pořád je to debilita lidí, kteří tohle dělají. (a tím se nechci nikoho dotknout, ale tagování je podle mého čírý nesmysl)
Kdežto člověk, co vám ukáže změť barev tak, abyste si uvědomili, jak spolu jednotlivé barvy působí a jak se míchají, když je spojíte dohromady. To už chce něco jiného než lihovku a volný kousek kachlí v podchodu.
4) Technika.
Tu hodnotím někdy jako první, někdy jako poslední. To už záleží na tom, co to je. Klidně i to tagování může být technicky pěkné. I ty krajinky, prakticky všechno. To, že je něco technicky nádherné neznamená, že to je nádherné i pro mé oči. Díky tomu dokážu ocenit i dílo, které se mě osobně nelíbí.

A jak hodnotím svoje dílka? Třeba to, co je v záhlaví tohoto blogu.
1) Líbí.
2) Tak dvě hodiny vybarvování fixama, které jsem měla k dispozici.
3) Ukázat vnitřek svojí hlavy.
4) Chabá.
Zrovna toto dílko chci překreslit. Nebo překreslit. Kreslená zůstane jen hlava, trubky a misky už budou "reálné".
Mám k tomu naplánovanou i celou sérii. Jen si musím zlepšit techniku a pak to někdy možná bude.

A co krása?
Krásné mi připadá prakticky všechno. I stará židle, kterou by kdekdo vyhodil, tak já bych si ji nechala, protože styl, jakým je oloupaný lak, se mi velmi zamlouvá. U věcí se mi líbí náhodnost, kterou nám tu zanechává čas.

A jinak...právě poslouchám jakýsi folk hozený do oldschool hiphopu nebo čehosi (v hiphopu se vyznám asi tak jak v typech termodmychadel...a ani nevím, jestli je těch typů víc :D) a je mi docela pěkně. Za dvě hodiny dojde V. domů a my půjdeme na pivko s jeho kámoši. Možná půjdem sami, ale NĚKAM PŮJDEM. Hurá. (moc se netěším...ale vím, že je to potřeba)


Rozjímání o věcech minulých

14. listopadu 2016 v 20:19 | Circle
Přiznávám, že i když byl gympl naprosto nahovno, stejně jsem si to období užívala. Ani ne tak kvůli škole, ale kvůli možnosti každý den někoho potkat a jít s ním na pivo. Už mi bylo víceméně jedno, s kým to bylo, hlavněže jsem se mohla opít a hlavně nebýt doma.

Doma to nebylo zas tak strašný, ale táta neustále otravoval s tím, ať se něco naučím a on mě vyzkouší (chudák nevěděl, že takto mi to učení akorát zprotiví). Máma zas otravovala obecně, chtěla si popovídat. Jenže já jim nemohla nic říct. Pokaždé, když jsem si s nimi povídala, dopadlo to mým brekem, prásknutím dveřma a absolutním nepochopením ze strany rodičů. Nebylo to tradiční "Nikdo mě nechápe!". Většinou to bylo tím, že jsem jim řekla, čeho bych chtěla dosáhnout a oni mi řekli milion důvodů, proč bych to neměla dělat. Nebo mi jen řekli "Hm, tak se to nauč.".

A když už jsem byla doma a ne někde venku na vodní dýmce, pivu, nebo ve společnost začínajících feťáků, byla jsem u počítače. Užívala jsem si hudbu, hledala jsem další a hlavně - psala jsem si s klukama. Dřív jsem nevěděla, že jejich přátelství je hrané. Ani nešlo o to, aby mě dostali do postele, ale prostě mě chtěli. A já to neviděla. Jak jsem taky mohla, když mi nikdo nic neřekl. Odstrčila jsem do "friendzone" tolik lidí, že je mi to až blbý. A ty další - no tak s těmi jsem si psala sexy řečičky.

Tehdy jsem měla jasno, kdo jsem. "Samozvaný blázen se zelenými návyky a zvyky." - to bylo moje heslo. Nebo "Budeme kouřit jetel a doufat v placebo efekt.". Měla jsem to docela zmáknuté. A teď?

Holka, jak ty ses mýlila. Nejšílenější na tom je, že jsem si myslela, jaký nejsem společenský člověk. Jenže až po nějakém tom čase jsem zjistila, že vůbec. Mluvit s cizími lidmi na baru? No jasný, když se k vám sami otočí a ptají se vás na různé věci, to se s nimi mluví dobře. Jenže jsem bývala objekt. Nic jiného. Pěkně oblečená holka, která každému jednotlivci říká odlišné jméno a story. To mě bavilo. Takové "Fuck off", ale dostanete za to panáka a pusu na tvář.

Měla bych si jít zapařit. Jako fakt zapařit. Za dva týdny pořádá jeden kámoš akcičku, na kterou jsem zvaná. Doufám, že do mě nebude sypat ty jeho homemade dryáky, po kterých mi akorát nebezpečně brní levá ruka a srdce buší jak o život. Do té doby? V pátek zvučíme, o víkendu nic, pondělí kurz a během té doby si shánět novou práci. O tu starou jsem pravděpodobně přišla.

Zkurvený záda!



O zneužití

14. listopadu 2016 v 10:32 | Circle
S nějakou formou zneužití jsem se setkala třikrát. Rozhodně to nebylo tak, že by mě někdo chytl a znásilnil někde v křoví.

Poprvé to bylo, když jsem byla ještě maličká. Nevím, jestli šlo o zneužití jako takové, ale o lehké zneužití šlo určitě. Byla to sestřenice, co si s proudem vody hrála na "velkého pána", nebo "vodníka". Dělalo mi to dobře a dlouho mi na tom nepřišlo nic divého. Když jsem se ale zamyslela, kde všechna ta moje náruživost začala, tak jsem si živě vzpomněla na tyto příhody. Nevím, proč to dělala, každopádně ve věku 14 let měla vědět, že takové věci se nedělají.

Tohle mě až tak nezasáhlo, spíš mi to otevřelo dveře do tajů sexu. Až postupem času jsem se dovídala, proč mi to dělá dobře a kam si vlastně tím proudem vody mířím. A když jsem se dověděla o něčem, jako je sex, tak jsem to chtěla hned zkusit. Tak jsem zkoušela. A hodně. Po mém zahozeném panenství do koše jednoho kluka, co mě okamžitě po aktu začal ignorovat, jsem si řekla, že to chlapům vrátím. Že budu šukat, jak se mi zachce a každému to může být jedno.

Tak jsem šukala až do mých 17 let, kdy jsem se dala dohromady s O. Pukáčem, ze kterýho se spíš stal nácek. Teď po facebooku rozdává "pravdy" o tom, jak jsou všichni muslimové zlí a on jediný je dobrý. Dobrý nebyl. A mě to dlouho nedocházelo. Byla jsem s ním rok, teď už si myslím, že to byla ztráta času a měla jsem se raději věnovat škole, nebo klidně ošukávání dalšího tuctu chlapů.

Mé druhé zneužití proběhlo s ním. Dalo by se říct, že mě zneužíval celý ten rok. Dojel ke mě domů a dokud jsem mu nedala, tak otravoval a když jsem i tak nepovolila, tak si ho sprostě vyhonil. Byla jsem mladá a blbá, že jsem s ním vůbec byla. Přehnal to ve chvíli, kdy jsme byli na punkovém koncertě a opila jsem se jak hovádko (no, vypít na ex půl litru rumu z brambor, to se ožere každej). Tak mě O. dotáhl k němu domů a nenapadlo ho nic jiného, než mě sprostě ošukat. Pak se mi smál, že jsem raději šla spát k nim do sklepa a celkově to bral jako srandu a nechápal, proč se nesměju s ním a proč se na něj zlobím. "Vždyť tvoje kunda je moje, ne?"

Vztah s ním mi mnohé vzal, zejména sebevědomí a sebejistotu. Od té doby jsem hledala vztah, ve kterém budu mít absolutní podporu bez zneužívání. Narazila jsem tedy na M. Kluka, který se uměl smát, uměl dělat blbosti a celkově mi s ním bylo dobře. Po pár zmařených pokusech jsme si řekli, že budeme kamarádi. Jenomž ve chvíli, kdy jsme spolu začali bydlet, jsme spolu začali i spát. Spíš na jeho popud. Já mu vysvětlovala, že spolu bydlíme a že nemám zájem o kamaráda s výhodami. On ale neposlouchal a prostě to chtěl. A protože mě velmi přitahoval, tak jsem povolila. Nehledě na to, že jsem byla docela opilá.

Potřetí jsem si za to mohla sama. Spávali jsme spolu docela pravidelně a dost násilně. Nedali jsme si žádné limity a žádné "stop slovíčko". V listopadu jsem mu řekla, že toužím po tom, aby mě někdy znásilil. Po silvestru jsem mu řekla, že už nechci, abychom spolu spali dál. On se nenechal a myslel si, že "znásilnění na rozloučenou" bude mým splněným snem. Sen to rozhodně nebyl a nebylo to ani moc přijemný. Měla jsem menses a v kundě tampon. Udělal se mi na záda a zasvinil mi celé tričko.

Nějaký ten týden jsem si nepřipouštěla, že mi to bylo nepříjemné (to je u mě obvyklé) a až pak mi došlo, že jeho znásilnění nebylo projevem lásky ke mně, ale prosté uspokojení jeho obrovského ega. V ten moment, kdy mi to došlo, jako kdybych ztratila poslední zbytky jakékoliv sebedůvěry a vůle. Toužila jsem po jediném - vztah, který by to všechno zázrakem vyžehlil. Tak jsem se dala dohromady s L. (v minulých článích nazýván "milý"). A ten to posral úplně.

...

Doteď jsem nevěřím ani sama sobě, ani okolí. Možná to všechno byla karma, možná to byla jen škola života. Lekci jsem dostala tvrdou. A teď mi nezbývá nic jiného, než V., který se snaží, abych věřila alespoň jemu. Není to tak jednoduché.

Rada? Žádnou nemám. Snad jedině pro chlapy - neberte sex se svou holkou, nebo kamarádkou, jako samozřejmost. Berte to pořád jako výsadu, kterou vám holka může kdykoliv upřít a vy s tím nic nenaděláte.