Prosinec 2016

Svátky a alší zkazky

30. prosince 2016 v 10:31 | Circle
Vánoce byly vtipně heptické. Slavili jsme se u sestry a dohromady nás bylo 10, z toho tři malí smradíci. Nejstaršímu je rok a půl (věk, ve kterém si neodpustí mlácení mladších sourozenců) a mladším je 11 měsíců. Jsou neuvěřitelně rozkošní, zároveň neuvěřitelně nároční. Všechno se musí vyzkouše, včetně trpělivosti rodičů a dalšího příbuzenstva. Štědrovečerní tabule poblitá a rozdávání dárků stylem: "Rychle to rozbal, za půl hodiny máš jít spat!"...takže jsem se ze zoufalství řechtala, jinak to nešlo.

Na další den nás čekala několikahodinová cesta domů. Šli jsme k babičce a protože děcka byly nemocné/unavené, šly jsme tam samy s mámou (tátovi taky nebylo moc dobře...bere teď šílený léky a ještě k tomu měl rýmu).

A na další den k další babičce. Tam nás bylo dohromady 22. Pokecala jsem si s bratránky o PC hrách, se sestřenkou o seriálech...prostě pohoda. Pak dojel V. a zase se rozdávaly dárky. V. se dal zase do řeči s mou 90letou tetou. Všem se V. moc líbí a je to tak dobře.

Dárky mne letos ani nezajímaly, i když byly moc pěkné. Jen s postupem času mi dochází to pravé kouzlo Vánoc - kdy jsme všichni spolu.

S V. jsme pak odjeli domů, ubalili brko a zalezli do postele. Hádku jsme si nemohli odpustit - to bych nebyla já. Na druhý den se všechno vyřešilo a V. má teď "prázniny". Má angínu, takže musí odpočívat (zkuste donutit workoholika, aby odpočíval). Máme monitor u postele, zkoukli jsme všechny Hunger Games a včera stáhli flašku růžového.

Silvestra nebudeme slavit nijak výrazně. Dáme si víno, zahulíme si, pokud bude V. trochu zdravější, tak si dáme slabý vývar z hub, ale moc s tím nepočítám. Hlavně ať je nám dobře. V. chtěl, abych oslavila Silvestra někde jinde, jenže já nemám kde a ani se mi nikam nechce - ne bez něj. Chci Nový rok přivítat s někým, kdo je moje rodina a tou V. je.

A jen tak mimochodem - shodli jsme se na našich svatebních představách a pokud to půjde, tak nás oddá kamarád.

Těším se na další rok. Tento už mě fakt nebaví. Další rok vidím jako naději na osobní rozvoj. Už jsem ušla dlouhou cestu, teď se na ní jen udržet.

Cesta za osobním (ne)štěstím

27. prosince 2016 v 11:39 | Circle
Několik týdnů zpět jsem napsala článek o modlitbičce "Andělíčku můj strážníčku". Zmínila jsem se mé téměř 90 leté pratetě, že si občas na tuhle modlitbičku vzpomenu a ona mi řekla, že si ji mám říkat při každém rozhodování a anděl strážný mě navede tak, aby to rozhodnutí nebylo špatné. A já si teď říkám - kdybych to věděla dřív, tak je můj život úplně jiný.

Před mým prvním velkým rozhodnutím jsem stála, když mi bylo 15. Měla jsem se rozhodnout, na jakou školu půjdu. Jestli do velkého města, nebo do města menšího. Jestli za kamarády, nebo do úplně neznámého prostředí. Vybrala jsem si menší městečko, kde jsem měla kamarádky. O kamarádky jsem přišla a škola byla natolik nekvalitní, že ještě nyní se potýkám s problémem, že některé informace nám prostě něříkali správně.Pokud bych šla do jiného města, dokážu si představit, že je můj život úplně jiný. Horší, nebo lepší...to už nemůžu vědět, prostě by byl jiný.

Další velké rozhodnutí bylo o rok později, kdy jsem zvažovala, jestli si teda lysohlávky dám a nebo nedám. Odpověď byla víceméně automatická - chtěla jsem zažít dobrodružství a lysohlávky mi přišly jako dobrý nápad.
Nyní vím, že jsem si měla s drogama pár let počkat. Zas na druhou stranu mi drogy přinesly spoustu zážitků a uvědomnění, že si nejsem jistá, jak moc by tohle rozhodnutí ovlivnilo můj život.

Silvestr 2011. Dala jsem si novoroční předsevzetí. Po prošukaném období jsem si řekla, že už je čas na nějaký trvalý vztah. Tak jsem si vryla do hlavy, že do konce roku budu mít vztah, který vydrží minimálně rok.
A stalo se. Jenomže to nebyl správný muž a pokud bych si toto předsevzetí nedala, možná bych šukala dál a dál, ale rozhodně bych neztrácela čas na mužích, kteří se mnou vztah buď vůbec nechtěli a nebo na jednom konkrétním muži, se kterým jsem vztah neměla chtít já.

I když by kdekdo mohl říct, že jeho největším rozhodováním bylo, na jakou vysokou jít, u mě to tak nebylo. Víceméně jsem věděla, kam budu chtít jít a co s tím budu chtít dělat. Nebylo se o čem rozhodovat. O čem jsem se ale rozhodovala, tak jestli půjdu bydlet do města už o prázdninách, nebo jestli se tam usadím až na začátku semestru.
Nyní vím, že jsem měla s rodiči vytrvat a užít si poslední chvíle doma. Mohla jsem s nimi navázat lepší vztah a ne je úplně odříznout od svého světa.

Mým nejdůležitějším rozhodnutím ale bylo, rozejít se s L. a začít chodit s V. Musela jsem zvážit, jestli to s L. ještě vydržím, jestli to má vůbec budoucnost a nakolik mám V. ráda. Všechno se to stalo strašně rychle, protože jsem v té době nebyla úplně při smyslech.
Vyklubalo se z toho ale to nejlepší, co jsem mohla udělat.


A rozhodnutí, které následovalo bylo čistě o mně. Rozhodovala jsem se, jestli vyhledám odbornou pomoc a budu pracovat na mém mentálním zdraví. A i když teď váhám a říkám si, jestli má nějaká terapie smysl, stejně jsem ráda, že jsem nehodila flintu do žita a začala mé osobní štěstí řešit.

---

Kdybych se v těchto všech věcech rozhodla jinak, možná by nebylo třeba těch dalších rozhodnutí a zase by se naskytly další věci, o kterých se musela rozhodovat.

Nicméně můj život mám ráda, i když je těžké si to přiznat. Jsem ráda, že po všech těch rozdováděných letech mi došlo, jak je rodina důležitá a jak jsou důležité kvalitní vztahy. Jsem ráda, že jsem s V., protože mi pomohl vyrovnat se s tím, že jsem se ne vždy chovala a rozhodovala správně. A nakonec jsem ráda za mou rodinu, která při mě stojí, i když nechápou, co se děje. Jsem ráda, že mi připomínají, co všechno bych mohla dokázat a jak jsem uvnitř silná.

A hlavně - ne u všech rozhodnutí jsem se cítila, jako na rozcestí. U některých jsem si myslela, že je to jediná správná cesta a té druhé jsem si vůbec nevšimla. Proto je třeba poslouchat svého strážného anděla. Neusnadní rozhodování, ale ukáže vám tu druhou cestu.

Rozjímání...

23. prosince 2016 v 9:53 | Circle
V hlav mi vyhrává znělka zpráv Českýho Rozhlasu, v nose mám cihly a v krku škrabadlo. Zítra jsou Vánoce a já musím ještě vyrobit 5 dárků. Mamce pomněnky, tátovi fázování, děckám trička s autama a kočičkama. Letos nic, co by stálo za to, ale snažím se. Financí je málo a zdraví a motivace ještě míň.

Co teď? Buď vstanu a budu se napůl klepat, nebo si ještě chvilku poležím. Teoreticky ty pomněnky a fáze bych mohla začít v posteli a pak to jen vybarvit u stolu. Jo, to by šlo. A v ideálním případě vysát. To už nedám. Ale uklidím tu, ať V. může jen povysávat neřešit blbiny okolo.

Ve středu jsem byla u psychiatričky. Je to...prostě divný a do února se musím rozhodnout, jestli budu na práškách a nebo ne. Když mně je líto vzdát se trávy a chlastu. Je mi líto vzdát se veškerých drog a abstinovat. A hlavně mám strach, že když se naučím všechny problémy řešit práškama, tak za pár let se nebudu schopná uklidnit sama a bez nich. Terapie bude asi lepší cesta, i když to zabere víc času.

Je to poslední dobou takový prázdný. Nic se mi nechce, nic se neděje, nic se neřeší, nic necítím...nic. No, cítím se nemocná, ale mimo toho - nic. Chce to vypadnout.

Dívala jsem se na studijní programy v Dánsku a i V. by si mohl přijít na své. Studium je bezplatné a po sehnání brigády je možnost mít stipendium. Obory jsou tam docela zajímavé, pokud bych se naučila s programy Adobe, mohla bych jít na design, kterej je v Dánsku na špičkové úrovni. V. by mohl studovat logistiku a poté vydělávat víc peněz, jen protože má titul. Nechtěla bych se do toho vrhnout teď, ale třeba za pár let. Studium je na 2 roky a bakalářská nástavba na 1,5 roku. Pokud bych měla ve 29 dostudováno, mohla bych nějaký ten rok-dva odpracovat a jít rovnou na mateřskou.

To zní tak nádherně, teď si dát jen život dohromady, abych se do toho mohla pustit.

A co když V. nebude chtít jít se mnou? Tak bude v Česku a já v Dánsku. Těch pár let bychom to museli vydržet. Já bych se alespoň naučila žít sama na sebe.

Na vysokou chci, o tom žádná. Ale ne na vysokou, kde se budu muset memorovat pičoviny a po třech letech úmorného studia nakonec zjistit, že stejně umím úplné hovno a bez praxe mě nikdo nezaměstná. Na dánských školách je dobré, že je praxe v rámci studia a firmu si člověk ještě k tomu všemu může vybrat.

Snad to bude dobrý. A mezitím si seženu nějakou - JAKOUKOLIV práci a bude po prdeli. Stačí mi vydržet 7 měsíců a pak můžu jít na podporu. Na odpracování těch sedmi měsíců mám 13 měsíců. To zvládám ne? ;)

Nejsme ochotní se podívat za roh vlastních problémů

22. prosince 2016 v 12:11 | Circle
A co když je tohle pravda?

Jsem nemocná a nemám co dělat. Tak si pročítám Humans of Prague. Nyní je tam zajímavá série o lidech, kteří se z různých důvodů ocitli v bytové nouzi. Jejich příběhy jsou smutné a jde vidět, jak snadno se člověk může dostat do dluhové pasti.

Jenže jejich příběhy mě k pláči nevedou. Spíš jim držím palce a přeji hodně štěstí, ať se vyhrabou alespoň z toho nejhoršího. K pláči mne přivedly až komentáře. "Měli si to zařídit jinak. JÁ bych to NIKDY neudělala! JÁ jsem slušná a pracovitá." - diskuze byla mnohem delší a takových lidí se vyskytlo hodně. Takoví lidé si totiž vůbec neuvědomují, že to není o tom vyhýbat se nesprávným lidem, nebo zaplatit všechno, co se po vás v daný okamžik zaplatit chce.

Dost často se stává, že matka dvou dětí pracuje od rána do večera, děti skoro nevidí, ale dělá všechno proto, aby měly co jíst, v čem chodit do školy a prostě žít v rámci možností normální život. Nojo, jenomže cestou z práce je paní unavená a uklouzne a zlomí si obě nohy. Do práce chodit nemůže, musí být na nemocenské (cca 60% z platu), ze které sotva zaplatí nájem. Děti jí doma brečí, že nemají co jíst a ona se nemá na koho obrátit. Rodiče jí zemřeli, sourozence nemá a všichni její přátelé jsou na tom stejně, nebo ještě hůř. Paní se vrátí do práce, ale je věčně unavená, nohy ji neustále bolí a nakonec zjistí, že jí jedna kost špatně srostla. Musí na operaci. To jsou další dva měsíce, kdy už si říká, jak nakrmí své děti, když už teď žili prakticky o chlebu a vodě. Po čtyřech měsících, kdy ležela doma a snažila se vymyslet jakýoliv způsob, jak vydělat pár korun, došla do práce, kde začala dělat chyby. Logicky, čtyři měsíce nepracovala a zařadit se zpátky do pracovního procesu je téměř nemožné. Z práce ji vyhodí a jakmile jí skončí výpovědní doba, jde na pracák. A protože nemá žádné vzdělání a jediná fabria, kde mohla pracovat, ji vyhodila, nesežene práci další rok.

Tyhle a podobné případy se dějí prakticky pořád. Nemůžeme na paní házet všechnu vinu. Jistě, mohla si vybrat lepšího chlapa, co by od ní neutekl. Mohla být opatrnější a nohy si nezlomit. Jenže je bezdomovectví a děti v děcáku adekvátní trest? Není. Nemůžeme říct "Oni si za to můžou sami.", protože nikdy nevíme, jak se do dané situace dostali. Nemůžeme vědět, že tento človíček pochází ze špatné rodiny. Nemůžeme vědět, jestli je ten člověk dost chytrý na dokončení střední školy. Nemůžeme vědět vůbec nic. Kdekdo by mohl namítnout, že člověk neměl začít chlastat, jinak by se na ulici nedostal. Ale víme, co ho k tomu chlastání dovedlo? Porucha osobnosti, útěk od reality, cokoliv. Ani tohoto človíčka nemůžeme obviňovat.

Co můžeme dělat? Pomoci. Moc se mi líbí projekt Žít Brno, kdy vybrali 50 rodin v bytové nouzi a byty jim prostě dali. V různých lokalitách, za různé peníze, ale nemusí platit kauci, musí jen zaplatit nájem a občas pohostit paní ze sociálky. Většina z těchto lidí by si měla byt udržet. Alespoň podle statistik z měst, které se do takových šíleností pustili.

Argument "Můžou si za to sami." opravdu hoďte za hlavu. Vždyť kamarádku, se kterou se díky její nevěře rozešel přítel, taky budete utěšovat a nebudete jí pořád říkat "Můžeš si za to sama krávo, mé utěšování si nezasloužíš." a pokud ano, tak byste se měli stydět a kamarádka by si měla dobře rozmyslet, jestli o vás v životě stojí.

Žijeme ve společnosti lidí už od pradávna. Nemůžeme si říct, že člověk, kterému se lepí smůla na paty, si nezaslouží důstojný život. Nemůžeme přehlížet problémy ostatních jen proto, že my ty prolémy nemáme. Nemusíme těmto lidem pomáhat aktivně, ale měli bychom si uvědomit, že jim nemusíme ani nadávat za zmršený život. Stačí totiž jen kousíček empatie a pochopení a společnost by se měla lépe.

Prosím, zkuste si uvědomit, že do takové situace se v řádu měsíce můžete dostat taky. Zkuste si uvědomit, že nic není tak jednoduché, jak se to zdá vám. Zkuste si uvědomit, že jsme všichni jen lidé a máme právo na chyby. Zkuste si uvědomit, že svět nekončí za plotem vaší zahrady.

Pokud totiž nevyřešíme problém s bezdomovectvím, nemůžeme řešit vůbec nic. Můžeme postavit nádherný park v centru města, ale pokud je na ulici několik tisíc bezdomovců, nad kterým pravidelně mávneme rukou, tak ten park se změní v ubytovnu pro nemajetné.

Možná chci po Česku moc...

A je to

21. prosince 2016 v 16:13 | Circle
Tak jsem byla u psychiatra. Návštěva to byla zajímavá, ale myslím si, že psychiatr není nic pro mě. Práškům totiž nevěřím a nechci je do sebe cpát jen proto, že mi někdo řekl, že by mi to mohlo pomoci. Což i paní doktorka říkala, že nemá cenu začínat léču, o kterou úplně nestojím. Navíc mám problémy se závislostmi a být závislá na lécích taky není nic dobrého.

Doporučila mi psychoterapii a dohodly jsme se na tom, že se případně uvidíme na konci února. Do té doby mám zvážit, co pro mě bude nejlepší.

Zároveň mi potvrdila mou diagnózu hraniční poruchy. Řekla mi na rovinu, že ona se v tom úplně nevyzná, že to není její obor a že mi tu nebude sypat diagnózy z rukávu, když ona diagnostik není.

A prý bych měla omezit hulení a drogy. Řekla mi, že ale v problematice závislostí se také nevyzná, že to nedělá a tak neví, jaký postup mi má navrhnout ale že kdybych chtěla brát léky, tak bych musela přestat hulit úplně, že se ty účinky potom navzájem ruší.

Takže si V. promluví s jeho kámoškou, co se hraniční poruchou přímo zabývá, co by mi mohla doporučit. Myslím si, že to bude dobrý.

A další věc - mít Dory je super. Teď mi tu vrní na druhé části postele, semtam na sebe mrkneme a je to fajn.

Co takhle miliarda zvířátek?

20. prosince 2016 v 1:46 | Circle
Když tak pořád přemýšlím, co teda v životě dělat a co nedělat, napadla mne jedna věc. Miluji zvířata a zároveň bych ráda nějakým způsobem pomáhala lidem. Co takhle canisterapie?

Už dlouho chci pejska. Jistě, nejde to teď hned, ale jakmile si seženu práci a dám si hlavu trochu do pořádku, pořídím si pejska a toho budu učit tak, aby zvládl canisterapeutické zkoušky. Ne pejska, ale fenečku.

Vím, měla jsem problém se zvladatelností zvířat, ale mám takový pocit, že u naší Dory to zvládám líp a líp. Jistě, nejraději bych ji dlachmila a mazlila se s ní, ale čím míň to dělám já, tím víc to dělá ona a o to je to lepší. Tak ji beru do náruče jen když jí dávám salámek pro kočky. A už se pomalu nechá nosit. Někdy u toho i vrní a zůstane tak dlouho, že se stihnu s ní i posadit a nechat ji vrnět na klíně. Je to prostě super.

U pejska to bude další výzva. Bude to štěňátko a já z něj musím vychovat slušnou fenku. Sama pořádně nevím, jak se to dělá, ale máme tady knihu "Já pes" a je tam milion rad, jak se správně starat o psa a jak ho správně vychovat.

Co? Dobrej nápad? Nebo totální kravina?

Vždyť je to jednoduchý, ne?

17. prosince 2016 v 18:23 | Circle
Tak jsem byla na tom chilloutu. A bylo to moc super. Kámoši od V. jsou totiž fatk skvělí a je vždycky strašně uvolňující dostat se do nesoudící společnosti.

A já si povídala a povídala a povídala. Vlastně jsem zas tak moc neříkala, spíš jsem poslouchala lidi kolem a semtam něco řekla. Seznámila jsem se a teď je mi opravdu dobře na srdci.

Člověk totiž sociální kontakt potřebuje a je úplně jedno, jestli je extrovert, introvert, hraničář...vím, že v aktuální chvíli je lepší zůstat doma a vyhnout se všemu potencionálnímu nebezpečí. Jenomže to je to, člověku žádné reálné nebezpečí nehrozí, pokud se uvolní a naladí na vlnu ostatních. Jistě, mohla jsem tam na sebe prásknout hodně věcí, někdy jsem vypadala trochu bláznivě, ale každému je to jedno.

A tak to vlastně je. Lidem jsou ostatní lidé jedno. Člověk na sebe může prásknout prakticky cokoliv a lidem to bude jedno. A myslím lidem, ne kreténům.

A kdo je vlastně kretén?
Člověk, který vás bude donekonečně přesvědčovat o své pravdě, i když mu stokrát řeknete, že vás jeho pravda nezajímá.
Člověk, co vás odsoudí na základě jedné jediné informace a dál se s vámi prostě nebaví.
Člověk, co se neustále chlubí co dokázal a mluví ostatním do života, jen protože si myslí, že on žije mnohem lepší život než ostatní.
Člověk, co se prodere davem a ignoruje, že ostatním rozlívá pivo, jen aby mohl kámošce říct, jak jsou všichni kolem protivní.
Sobecký hulič.
Člověk, co neustále kritizuje ostatní a neumí si přiznat vlastní chybu, natož na ní pracovat.

Tyjo, bývala jsem kretén a jsem opravdu ráda, že jsem se naučila jím nebýt. Vnímám, že jsem se za svůj téměř 23 letý život naučila mnohému a schopnost konverzace je snad to nejcennější, co jsem mohla do života získat. Není totiž nic lepšího, než pocit z příjemné konverzace. Jistě, pořád mám co pilovat, ale včerejškem jsem si dokázala, že nic není tak hrozný, jak vypadá.

Zpočátku se totiž zdá, že je všechno složité, což celý život dělá neuvěřitelně strašidelným. Přitom stačí jen nádech 3...2...1 výdech. Zase na druhou stranu mám štěstí, že potkávám takové lidi, jako jsou lidi od chilloutu. Mají své problémy a sami nejlépe vědí, že nejdůležitější je na chvíli zapomenout na všechny sračky a užít si příjemný večer.

Jo a teď vyrážím do kina. Jdeme tam s V. a lidmi ze včerejška.

Blýská se na lepší časy.

Apatie

16. prosince 2016 v 12:48 | Circle
Je pátek a já bych mohla uklízet. Už je tu bordel jak v tanku. Koberec přes smetí nejde vidět, ale já se nějak nemůžu dokopat. A tak to je poslední dobou pořád. Chtěla bych se najíst, ale nenajím se, i když půl hodiny civím do ledničky. Chci se osprchovat, ale jen stojím v koupelně a čučím na náš nádherný závěs do sprcháče. Chci si udělat pitomej čas a jen civím na rychlovarnou konvici a nic. Totální apatie. Dobrý je, že nejsou depky, ani žádné výrazné výkyvy nálad. Prostě nic. Prázdno. Ticho, které ruší akorát větrák od počítače.

Je to ta prázdnota, kterou v životě mám. Prakticky nic neumím a když se někoho zeptám, co umím, tak ani nedokáže odpovědět. Pokouším se kreslit, zpívat, cokoliv, ale nic mi nejde. Pokouším se naučit se ve Photoshopu a nic. Ableton nic. Nic nic nic. Jako kdybych byla totálně nevzdělatelná. A to mě štve.

Říkám si, že za to všechno můžu poděkovat hulení a že kdybych nezačala hulit, je asi všechno lepší. Zase na druhou stranu záchvaty jsem měla i bez hulení, absolutní fakšitismus taky...snažím se všechny tyhle hovínka na něco svést, ale není na co. Je to prostě tam.

A pak mi někdo řekne kec typu: "Víš, kdybys tomu věnovala víc času, tak ti to jde líp." a třeba radu, jak najít motivaci? Jak vůbec ráno vstát s myšlenkou, že bych si mohla nad něco sednout?

Vím, říkat pořád, že něco nejde taky není správná cesta, ale já fakt nevím, jak to udělat. Semtam mě popadne nálada a já tvořím a baví mě to, ale to je tak málo, že se to ani nedá počítat.

No nic...a to jsem si myslela, že dneska bude dobrej den. A stačí jen telefonát od mámy, která se sice snaží pomoct, ale je to moc okatý a člověk se pak cítí jako totální chudáček, že si neumí ani pomoct sám. Tak jsem řekla, ať se nestavuje. A možná ji sem pustím, ale jaksi...ne že bych ji vyloženě nechtěla vidět, jen mě štve, že s nimi trávím víc času, než s ostatními lidmi. Je to strašně frustrující to uvědomnění, že za poslední měsíc jsem byla prakticky pořád jen s mojí rodinou.

Dnes mám jít na ten chillout. A nějak se mi...ne že nechce, ale prostě se bojím. V. pořád říká, že nemám čeho, že ti lidi jsou tam fajn a já to vím. Stejně pořád mi tam běží ta myšlenka, že mě ti lidé nenávidí a že V. o mně říkají pěkné věci, protože jsem jeho holka.

A hlavně mi nedává smysl, že V. neříká všem lidem okolo o tom,jak jsem hrozná a jak ho seru. Nedává mi smysl, když se mě snaží přesvědčit, že ho sere nejvíc to, když se ho snažím přesvědčit, že ho seru. Piči fakt...jsem Circle - kruh. Kde jsou ty slíbený spirály dopiči?

Módní okénko

15. prosince 2016 v 16:36 | Circle
Poslední dobou hodně přemýšlím o tom, co se mi vlastně líbí. Obzvlášť co se hadrů týče, protože moje nejistota mezi lidmi je přímo závislá na tom, jak jsem oblečená. A teď jaksi nevím, co na sebe. Doslova.

90% mého šatníku bych si už na sebe nedala a věci, co by ráda nosila, jsou už díravé, seprané, zežmolkované...fujhnus.

Hodně lidí se vrací do 60.-70. let. Ani se nedivím. Byla to tehdy velmi elegantní móda, ale na mě ještě pořád moc klasická. Já se ráda vracím do 80.-90. let. Mám takovou šikovnou jeansovou vestičku s bílými puntíky. K tomu vesmírné kalhoty a fialové tričko. Na krk céčka a na nohdy duhové botičky vlastního designu. Do vlasů barevné sponky, nebo čelenku a může se jít. Ideální je, když si na xicht namaluji obličej. Většinou jen trocha makeupu na zjednocení barvy pleti, pudr, protože se moc lesknu a řasenku. Někdy (když mám hodně času), tak si dám kočičí linky.

Hodně mě baví džínovina v jakémkoliv provedení. Je pevná, vydrží a když se na ní objeví díra, tak to není naškodu. Mám jeansové kalhoty - mrkváče, které jsem vytáhla z půdy u babičky. Jsou vysoko do pasu, mám v nich prdel jak vrata, ale v kombinaci s trochu větším tričkem a mýma psychedelickýma botama (jsou fakt super, kdybych se nebála ztráty soukromí, tak je sem hodím) je to super. Ideální stav je, když si k tomu udělám nějaký superhipsta drdol.

Jak já pořád nadávám na hipstery, přitom sama jsem hipstr ultimátní. Použiju proto větu, která mé tvrzení jen podtrhne: Tyhle šílenosti jsem nosila ještě předtím, než to bylo cool. A je to pravda. Kolikrát se mi holky smály za to, že vypadám jak bezďák, nebo z jedličkova ústavu. A kolik z nich teď nakupuje jen v sekáčích a nosí vytahaný svetry po dědovi - většina.

Proto mě móda neuvěřitelně sere. Obecně jsem spíš nadčasovější človíček a to, co sháním dva roky po obchodech a sekáčích, to se najednou objeví ve výlohách a lidi se po tom můžou utlouct (metalický boty a kabelky).

Vedle toho všeho nejsem zrovna holka, co si potrpí na výborný vzhled za každé okolnosti. kdybyste mě teď viděli. Mastný vlasy, jebáků plnej xicht, některý krvácí, protože jsem dement, pyžamo (ano, je 16:30) a sprchu jsem neviděla...tak tři dny?

V tomhle jsem šílene rozpolcená. Na jednu stranu jsem prase a hovado a něco jako upravenost jde mimo mě, na stranu druhou ráda vypadám dobře.

Nojo, tak snad zítra to bude suprcool. Je zase chillout a my si to tam s V. jdeme užít. Bude to fajn, tentokrát nebudu pít alko, dokud nebude minimálně 10 večer, s jointy to nebudu přehánět a snad se i budu moct nějak normálně bavit s lidmi.

Tak co si na sebe dám? Vidím to na ty hipsterský kalhoty. Jsou pohodlný a teď, když už nějakou prdel mám, tak nevypadají jako pytel. K tomu tričko Rolling Stones nebo Bambi, dva drdůlky, kočičí linky a opět - mé psychedelické boty.

Ráda bych si založila fashion blog, ale spíš ne.

Měla bych se najíst. Fakt. Mám hlad. Proč dýně chutná trochu jak zvratky?

Sitcom

14. prosince 2016 v 17:29 | Circle
Poslední dobou píšu na blog často. Jednak je to kvůli tomu, že když je V. v práci, tak nemám co jiného na práci, než psaní blogu (mohla bych dělat tisíc věcí, ale...). Jsem tak skoro pořád sama a nikam nechodím. Ani nemám s kým...nebo teda asi mám, ale nikdo nemá čas, což dokonale chápu. Ne každý je znuděný výhul bez práce.

Člověk by řekl, že když bude mít tolik času, tak se něco naučí a opak je pravdou. Čím víc volného času mám, tím víc věcí odkládám. Mám na to přece hodně času.;) A tak se stane, že nedělám vůbec nic. Třeba dneska. Vzbudím se, napíšu článek, dám si snídani, dívám se na seriály, hádám se sama se sebou, mazlím se s kočkou, balím brko, seriály...je to život?

Fakt se sebou musím něco dělat a čím víc si to říkám, tím víc tam vyvstávají možnosti, jak by se to mohlo posrat. Někdy to vypadá jako lenost, někdy to lenost je, někdy je to totální vyprahlost a nechuť cokoliv dělat.

Za týden půjdu k psychiatričce. Udělala si na mě trochu času, i když má rozvrh prakticky plný. Ráda bych věřila tomu, že mi pomůže, ale...co já vím, pochybnosti jsou tam brutální, i když je to jedna z nejlepších psychiatřiček v okolí.

A teď? Přemlouvám se, abych si ohřála ten guláš a najedla se...když ale to jídlo...už snídaně chutnala divně, voda chutná divně, všechno je divný.

Jako kdybych byla na tripu..."Ten trip nikdy neskončí." honí se mi hlavou prakticky celý rok. A ne, neskončí. Můžete se ocitnout v iluzi, že skončil, ale dokonalým vysvobozením z něj je smrt. Trip totiž není užít si 12 hodin jiného stavu, trip je celý život, který se vám po požití LSD celý otevře jako kniha, kterou neumíte číst.

Chtěla bych bong...jak jsem mívala. Ve tvaru kuželové baňky, s dvojí hladinkou, percoolerem a přepážkou na led. Tak dobře se mi z něj hulilo. Tak dobře se mi "umíralo", když jsem si dala pořádnou ránu. Ale NE! Není to dobrý...člověk se o svých závislostech neustále přesvědčuje, že jsou pro něj dobré. Argumenty u bongu - nejčistší forma hulení, díky tabáku to tolik neškrábe, aspoň se pořádně zhulíš, nevyhulíš toho tolik...mnohé z nich odporovaly pravdě, jak jen se to té závislosti hodilo. Díky Bohu, že jsem byla závislá na bongách a ne na něčem tvrdším.

...

Zítra mám pohovor. Na asistentku personalisty. A vůbec se mi nechce. Nemám energii ze sebe dělat člověka, co by vypadal tak, že ho chcete přijmout. Nemám energii na úsměv a vyzdvihování pozitiv. Nejraději bych tam došla v pyžamu ještě se zalepenýma očima s větou: "Sorry, jsem magor, co by spal celej den a celou noc by kalil a nemá s kým. Mou zálibou je pláč a sebelítost. Aspoň jsem upřímná pyčo.".

Život by měl být sitcom.