Leden 2017

Proč do háje nenávidím křečky?

26. ledna 2017 v 20:49 | Circle
Na facebooku jsem viděla inzerát, kde týpek prodával křečky. Dobrý, křečci...jenže mě zalila taková obrovská vlna nenávisti a já se jen ptám, proč tak nenávidím křečky?

Jako malá jsem měla dva a oba dva mi zemřeli. Jenže já je ani pořádně nechtěla, měla je kamarádka a opěvovala je tak dlouho, dokud jsem nedonutila rodiče mi jednoho pořídit. A pak druhého.

Když mi bylo 19, chodila jsem s jedním klukem, co měl asi 6 křečků. Byli fakt pěkní a já se s nima ráda mazlila. Nakonec zbyl jen jeden. A toho jsem začala nenávidět ve chvíli, kdy ke mě ten kluk začal být hnusný.

Jak je možné, že ze všech zvířat nenávidím právě křečky? Pavouci mi nevadí, hadi jsou v pohodě, potkani taky vklidu, ale křečci...ani ty myši mi nevadí, ani morčata ne, ale křečci...proč?

Trochu to nechápu a trochu mi to příjde vtipné. Kdybych byla veterinářka, asi bych si všude napsala, ať ke mně křečky nikdo nenosí. Kdybych pracovala ve zverimexu...no nemohla bych. O všechna ostatní zvířata bych se starala a dost ochotně, ale křečky...proč do hajzlu nenávidím křečky?

Nic, jdu si zamňoukat "Cat talk" aplikací v mobilu. Dory totiž vždycky přiběhne a vyskočí mi na stehna a vrní.:) Asi jsem kočka, co se specializuje na křečky...nebo já fakt nevím.:D

(a ano, jsem zhulená)

Jeden chybný krok a z děcka máš haranta

26. ledna 2017 v 13:57 | Circle
Děsí mě fakt, že můj 2,5 letý synovec ve školce mlátí šestileté děti. Chce jejich hračky a neumí pochopit, že hračky ve školce nejsou všechny jeho. Ségra totiž udělala zásadní chybu. Malej má plný pokoj hraček.

Když dojede mamka k ségře (synovcova babička), dá mu hned autíčko. Pokaždé. Ségra proti tomu nic nenamítá a malej ani nepoděkuje. Když si hraje, nevydrží u jedné hračky dlouho a pokaždé bere hračky svému mladšímu bráchovi a sestřenici. Samosebou, že tyhle roční prťata začnou okamžitě brečet a co on? Nic. Žádné promiň, žádná lítost, jen čistá zášť v očích.

Jeden chybný krok - povolit všem, aby děti dostávali plno dárků. Připustit, aby celý pokoj byl plný hraček, se kterými si děti ani nehrají. Co z takového dítěte může vyrůst? Rozmazlený harant. To je přesně to, co můj synovec je.

Nechci tento chybný krok udělat. Celá má rodina bude vědět, že mým dětem nesmí dávat jiné dárky, než které budou mít v "dárkovém" seznamu. Nebudou dostávat sladkosti, prostě to tak nebude. A pokud se o to někdo pokusí? Tak se nemusí s mými dětmi vidět vůbec. V tomto ohledu budu tvrdá a nekompromisní.

Je jasné, že když budou moje děti u babičky společně s bratranci a sestřenicí, určitě dostanou nějaké sladkosti a dárky, aby se necítily odstrčené. Ale budou moc dobře vědět, že je to jen a pouze výsada babičky. Budu mnohem radši, když mé děti budou čas trávit s druhou babičkou - mámou od V. Ta si tyhle věci moc dobře uvědomuje.

S V. už to máme naplánované. Alespoň tenhle základ - hračky a rozmazlování. Naše dítě nikdy nic nedostane za odměnu. Odměna bude pochvala. Nikdy neuslyší "Pokud nebudeš zlobit, dostaneš tu hračku, po které tak toužíš.". A trest? Ani nevím. Nicméně knihy o výchově děti budou u nás mít svoje místo. Nechci to dělat stylem "Moje máma mě vychovávala bez knížek, já to zvládnu taky.", protože takhle to není. Nezvládli to. Jsem rozmazlený harant a až teď se učím vážit si hodnoty věcí.

Já vím, že se bez chyb ve výchově neobejdu. To snad nikdo. Ale mnohem raději bych měla za syna V., který moc dobře ví, jak se o sebe postarat, než sebe, která to nevěděla nikdy a až teď se to horko-těžko učí. A i s tím rizikem, že budu mít piko-závisláka, jako byl V. No mnohem lepší, než vychovávat někoho, kdo se svých rodičů totálně bojí a co víc - nemá k nim žádnou úctu, respekt, nic.

Mám na to ještě 5 let. V 28 letech už chci začít na dítěti pracovat. Čím dřív, tím líp. Nechci čekat, až budu bohatá, až budu mít super kariéru, cokoliv. Kariéra je mi ukradená. Bohatství také. Ostatně skromné prostředí mi připadá pro dítě vhodnější, než luxus. Peníze nebudeme utrácet za hračky, televize, mobily...peníze budeme utrácet za žážitky. Za dovolené. Za výlety. Vzpomínky jsou totiž něco, co má opravdovou hodnotu. Věci to nejsou a nikdy nebudou.

A teď jen prosím na kolenou, ať to pochopí i celá moje rodina.

Sen

25. ledna 2017 v 12:53 | Circle
Bylo léto a já byla na zahradě s V., sestrami a tátou. Byla tam i jedna holka ze střední, na kterou bych úplně zapomněla. Nějakým způsobem jsme urvaly větev ze stromu. Jedinou, na které byly listy. Táta řekl, že to nevadí. Že je ten strom už starý a jeho listy jsou jen posledním vzepětím života. Stejně nám bylo líto, že jsme tu větev urvali. V. tam figuroval málo, spíš jsem si s o něm s rodinou povídala. V dobrém a on to slyšel a byl rád.

Pak jsem se nějakým způsobem ocitla v budově největšího hudebního producenta. Byla tam i nejznámější filmová producentka, která našla můj scénář a byla z něj úplně nadšená. Ten scénář jsem nikdy nenapsala. Byl to příběh o mém vztahu s malým L. "Story of two L." se to jmenovalo a já si říkám, že bych to měla napsat.
Byla jsem nadšená a měla jsem jet do druhého patra. Nastoupila jsem do výtahu a viděla tam 4 tlačítka. První patro, druhé, sklep a střecha. V tento moment jsem se mohla rozhodnout. Buď jsem mohla pokračovat ve snu, který se mi zdál a nebo jsem mohl zavítat úplně jinam. Rozhodla jsem se pro střechu.

Dveře výtahu se otevřely a já viděla svit zapadajícího slunce a rákosy vlnící se ve větru. Tráva byla úhledně posečená a v rohu zahrady byla velká stará vrba. Šla jsem doprava. Šla dál a dál, až jsem narazila na roh budovy. Západ slunce mě praštil do očí. Všechno tam vonělo přírodou. Čerstvostí. Na terase seděl Dalajláma a meditoval. Já se přidala k němu a v ten moment mne zalilo teplo a klid. A pak jsem se probudila.

Snažila jsem se do toho stavu blaženosti dostat znovu. Šla jsem znovu spát, ale už se mi nic nezdálo. Jak jsem se probudila podruhé došlo mi, že v tom stavu blaženosti jsem pořád, i když to kolem není tak krásné, jako v tom snu. Došlo mi, že mám úžasného přítele, vrnící kočku u nohou a skvělou práci.

Chci si to udržet.

Zakřiknutí

19. ledna 2017 v 16:24 | Circle
Druhej den v práci...

Dnes tam nebyla paní, co mě zaučuje, takže jsem musela komunikovat s jinými lidmi a nějak jsem to nedala. Jako asi v pohodě, asi určitě v pohodě, jen jsem z toho byla taková nesvá.

Domeček nakonec nevyšel. Že nás předběhli jiní lidi...teda lidi, i kdyby to byli nejsvatější světci ze všech světců, jsou to piče a kreténi, protože nám vyfoukli domeček. Přemýšlím, že bych realiťačce nabídla nějaký "úplatek", aby dala přednost nám. Ale vnitřně se mi to totálně příčí.

Hledala jsem cokoliv jiného. Jakýkoliv jiný byt, dům, cokoliv...a nic. Jako fakt nic. Ani za šílenou provizi. Teda ano, ale nechci bydlet v paneláku. Fakt jako ne. Jako vůbec. Jako nikdy v životě.

Jsem z toho taková smutná. Ale není to nic hroznýho. Jen mě to mrzí. Představovala jsem si to úplně jinak.

Asi jsem to zakřikla...

Konečně práce!

18. ledna 2017 v 14:17 | Circle
První den v práci.

Je to tam fajn. Šéf je trochu bručoun (nebo spíš absolutně odevzdanej svojí práci, kterou evidentně nedělá až tak rád) a ostatní jsou nad věcí. Nic se tam nehrotí, nikdo se tam extra nehoní a pokud něco spěchá, tak o tom všichni dopředu ví.

Moje vedoucí je moc milá paní. Když jsem ji viděla poprvé, tipla bych jí tak 30, dneska se ale zmiňovala, že už má muže a dítě, stěžovala si "na stáří", takže jí bude i víc. Prostě ten typ ženské, co bude vypadat jako mladice snad i v rakvi.

Co je na této práci nejlepší? Že mi na všechno odpoví, nevadí jim, když se pořád jak debil ptám a hlavně mi dali všechny materiály, které kdy budu potřebovat, což je moc fajn. Člověk pak ví, kde všechno najde.

Je to spíš administrativní pozice. Do takových jsem se sice nehrnula, ale je to v odvětví, které už trochu znám a hlavně mě i docela zajímá. Ne že bych někdy snila o kariéře geodeta (kde se o kariéře moc mluvit nedá), ale nakonec veškeré informace, které já se dovídám, mi připadají zajímavé.

Co je na tom blbý? Je toho moc. Naštěstí se tam toho neá moc zmrvit a když už, je tam hodně času, aby se to stihlo opravit. Jen je toho prostě moc.

Takže teď jsem doma. Měla jsem v plánu si trochu ty zákony pročíst, jenže jsem docela přejezená a NIC se mi nechce. Tak na to prozatím prdim.

A na pátou jdeme na prohlídku domečku. Pokud to klapne, tak to bude fajn. Sice teď také bydlíme v domečku, ale není to ono. Nejsou tu úplně oddělené místnosti, takže se nemůžeme jednoduše zavřít. A já i V. jsme dost velcí asociálové na to, aby nás tahle skutečnost vyčerpávala. Trávíme spolu čas rádi, ale je to na hrábnutí. Člověk si ani nemůže dát šlofíka, aniž by zřetelně slyšel, co ten druhý dělá.

V ponělí budeme slavit narozeniny mé neteře a synovce. Budu jim muset pořídit nějakou blbost. Budou se slavit i mé narozeniny a dostanu odevšech smartphone. Ne nějaký super úžasný, ale bude bohatě stačit. Ještě dokoupit kryt a budu člověk, co je hodný současného života chytrých telefonů, které z lidí dělají debily.

A v sobotu od rána budeme chystat akci. Na to se moc těším, chystání akcí je moc super.

Vůně kočky

14. ledna 2017 v 17:27 | Circle
Občas si zalezu za naší Dory do postele a jen k ní čichám (neuvěřitelně nádherně voní) a poslouchám vrnění. Někdy se jí to nelíbí a okamžitě po mě chňapne, někdy se ale přitulí a nechá se drbat na bříšku.

Je neuvěřitelné, jak takové zviřátko může člověku zvednout náladu. Většinou na ni dělám šílený opičky. S V. máme vymyšlených x písniček (bohužel s Dorinko se nejlíp rýmuje hovínko :D), který jí zpíváme, když se s ní mazlíme.

Někdy zlobí, ale na to už jsme si zvykli. včera třeba sežrala kus karimatky a dneska celý ráno blila. Tak dneska se klepu, aby se jí nezauzlovaly střeva, nebo něco takovýho...

Co jinak novýho? Mám práci a můj mozek konečně funguje nějak normálně. Teď jen doufám, že to v té práci vydržím a nezdrhnu jak posledně.

Za chvíli jdu za kámošem. V. je dneska pryč, kámošova přítelkyně taky, tak dnešní večer asi strávíme spolu (nebo si tam dojdu pro trochu zelenýho a jdu zas pryč, podle toho jaká bude náladička).

Uklidila jsem byt, zkouším zase cvičit jógu (proto Dory sežrala kus karimatky) a celkově je to docela v pohodě. Jen bych mohla víc jíst. Nějak se mi poslední dobou nechce...ale snažím se sníst aspoň něco, abych si pak zas po týdnu neuvědomila, že jsem celý týden nejedla nic.
Jo a založila jsem si novej blog. Je v odkazech v menu.

Nový článek

11. ledna 2017 v 13:57 | Circle
V životě se zastávám toho, že by se člověk neměl moc upínat na vlastní názory. Měl by je umět měnit na základě doby a smysluplnosti.

Znám pár fanatiků. Někteří mi tvrdili, že užívat drogy několikrát do týne je v pohodě (spíš aby uklidnili sami sebe), někteří mi tvrdili, že jejich názor je jediná cesta, někteří mi tvrdili, že musím být jako oni, jinak jsem nějakým způsobem špatná.

I já bývala fanatik. Jen mi to nedocházelo. Nechápala jsem, jak můžou mí vrstevníci

Distanc

9. ledna 2017 v 13:58 | Circle
S rodiči jsem to vždycky měla těžké. Už od malička jsem k nim necítila to, co bych měla jako malá holčička k mamince a tatínkovi cítit. Raději jsem utíkala do svých vymyšlených světů, kde jsem byla sirotkem. Že to nikomu nepřišlo divné, nad tím se pozastavuji ještě teď. Prostě a jednoduše jsme si nikdy nerozuměli a já byla vždycky radši s nějakou tetou, babičkou, nebo jakýmkoliv jiným rodinným příslušníkem.

Ani pořádně nevím proč. K poruše důvěry k nim došlo asi už když jsem byla mimino, jinak si to nedokážu představit. Sestra říká, že to bylo tím, že jsem jako mimino snědla prakticky všechny pilulky v lékárničce a pak byla na týden v nemocnici bez rodičů. Já si říkám, jestli to nebylo tím, jak mě jako malou pokousal pes do obličeje. Nevím, na jistou odpověď asi nikdy nepřijdu.

Táhne se to se mnou tedy už od malička. Puberta byla šílená. Moje sestry už byly z domu a já byla pořád sama. Neměla jsem kamarádky a když už, tak to nebyli lidi, kterým bych se s něčím svěřila. Jednou jsem rodičům řekla, že mám problém ve škole a že tam nechci chodit. Že to trvá už nějakou dobu a že se tam necítím dobře. Chtěla jsem jít na jinou školu, to mi zatrhli. Tak jsem navrhla, že půjdu na šestiletý gympl. To mi zatrhli úplně, protože bych musela dojíždět do města 40km vzdáleného. Svým způsobem to chápu, ale na druhou stranu, díky tomu jsem jim nevěřila. A šlo to dál a dál.

Když jsem řekla, že nějaký učitel se ke mně nechová fér, vždycky to byla moje chyba. Vlastně všechno byla moje chyba. Až do chvíle, kdy si uvědomili, že třídní na gymplu se doopravdy chová jak kráva. Odpovědí nebylo, že by si s ní rodiče rozumně promluvili a řekli, že by mohla trochu brzdit. Táta došel do školy a řekl, že jsem líný hovado, že si to moc dobře uvědomují a ať mi teda dá trojku z češtiny, místo čtverky (fakt mi byly známky ukradené a doteď jsou). A pak mi vyčítal, že tohle musel vlastní dceři udělat a že mu z toho bylo zle. Že mně z toho bylo doslova na blití, to už nikoho nezajímalo.

Kolotoč nedůvěry k rodičům tedy šel dál a dál. Občas jsem se s něčím svěřila, ale nikdy jsem nedostala uspokojivou odpověď. No...kdybych dostala nějakou odpověď, ale většinou jsem nedostala žádnou. Mnohdy jsem si připadala, že kdybych to řekla svýmu zrcadlu (které mi bylo nejlepším kamarádem po docela dlouhou dobu), udělám líp.

Přišla chvíle, kdy jsem kamarádky měla. Jenže s tím se táhly závazky, které jsem nechtěla plnit. Nevěřila jsem jim a důvěra v ně se nestupňovala, ale spíš naopak. A věděla jsem přesně proč. Holky si prostě lžou. Neřeknou té druhé názor, co by se jí nemusel líbit, tak sprostě zalžou. Na lži jsem neuvěřitelně citlivá, protože sama jsem vypustila z pusy tolik lží, že je mi to teď blbé. Proč by tedy člověk měl věřit někomu, kdo mu lže jen aby mu neublížil? To já neměla ráda, proto jsem raději vyhledávala kluky, se kterými to na nejlepší přátelství nikdy nebylo, ale aspoň nelhali tak často.

Nejhorší bylo, když jsem odešla ze druhé školy. Ani jsem jim to nechtěla říct osobně, chtěla jsem se v té době co nejvíc distancovat, ale protože jsem od nich měla zaplacené hory, tak jsem musela jet. Týden zavřená v apartmánu, kde jsem ani neměla vlastní pokoj. Neustále jsem poslouchala písničky, co měl táta v mobilu, dívala se na Dollhouse a sledovala jednu blbost za druhou, jen abych zapomněla na fakt, že mě táta skoro dohnal k vyskočení z jedoucího auta. Proč? "Jsi zklamání a zklamání navždy budeš, tak se nediv, že se tak k tobě chovám! Chováš se jak hysterická piča, tak se nediv, že na tebe ječím." a potom? X facek, než jsem utekla v lyžácích až k potoku, ve kterém mi táta vymáchal rypák se slovy "Nevděčná piča jsi, nic jinýho!".

Od té doby jsem ho nechtěla ani vidět. Problém je v tom, že jsem na to raději zapomněla a byla k němu hodná. Proč? Protože se dostal do exekuce.

I když mi okolí neustále tvrdí, v jak úžasné rodině jsem vyrůstala, já si to nemyslím. Protože oni nikdy neviděli, jak moc se táty bojím. Jak moc ještě teď nechci sedět vedle něj u stolu, protože se bojím facky za nedojezené jídlo.

Chtěla bych mu to říct, ale jemu to nedochází. Jemu nikdy nedojde, že udělal chybu, protože "Já ničeho nelituji, lituji jen toho, co jsem neudělal. V tomto případě jsem tě měl mlátit víc.".

A já je chci mít ráda. Moc. Já je mám ráda a zároveň je tak moc nenávidím...nechci tento život. Chci jiný. Ne lepší, nebo horší, ale jiný. Chci umět normálně jíst, normálně fungovat a nerozbrečet se pokaždé, co vstanu z postele, aniž by vedle mě byl V.

Už to nedávám. Nic. Ani ten blbej úklid domácnosti. Ani to, abych si udělala čaj. Motivace - žádná, stejně s mým životem nikdy nic nebude. Zkouším hledat terapeuta, jenže terapie většinou není hrazená ze zdravotního pojištění. To víte, abyste byli schopní pracovat, musíte nejdřív pracovat, abyste šli na terapii, která vám pomůže pracovat.

A já jsem přesvědčená o tom, že pokud se distancuji od svých rodičů, udělám nejlíp. Nechci s nimi úplně přerušit kontakt, ale vidět je až ve chvíli, kdy budu chtít já, ne ve chvíli, kdy mě k tomu doženou okolnosti.

Po 14 dnech, kdy byl V. na nemocenské mi teď neuvěřitelně chybí. Dnes jsem kousla Dorinku, protože ona kousla mě. A já brečela. A brečím...a fakt mi mrdá.

Vztahy

8. ledna 2017 v 15:08 | Circle
Zdál se mi sen. O M. V tom snu dojel k nám domů na Vánoce a udělal tunu těstovinového salátu. Objali jsme se a v tom snu jsem cítila něco, co už asi nikdy neucítím - energii, kterou on dokáže předat.

Své doby jsem ho milovala, teď z něj mám trochu strach, proto zůstáváme dobrými přáteli. Blbé na tom ale je, že teď mám obavy, že lásku, co jsem cítila k M. k V. vůbec necítím.

Ani nevím, co to láska je, znám prakticky jen zamilovanost. Láska není emoce, stav mysli, ale jakýsi závazek, který já nechápu. Co se s lidmi děje, když druhého dlouhodobě milují? Já to nevím. Nevím vůbec nic o mezilidských vztazích a něco tak komplikovaného jako láska? To mi prostě neleze do hlavy.

Víte, já v životě milovala hodně lidí, jen jsem nechápala, co se děje. S některými jsem chodila, jiní/é byli mí přátelé a některé jsem milovala, aniž bych je musela znát.

Výsledek tohoto snu? Ani nevím. Co ale vím moc dobře je, že V. je ten pravý, i když jsme teď oba dva na vážkách, jestli spolu máme setrvat. Vím moc dobře, že s M. by to bylo stejně komplikované, jako předtím. Ta destrukce, co prováděla celý náš vztah je neuvěřitelná. Prostě jsme měli zůstat kámoši.

Vztahy...prosím...ať už mám od toho všeho pokoj. Já chci klid. Vnitřní klid. Jak já to lidem závidím...

Probíhající socializace

6. ledna 2017 v 17:34 | Circle
Dnes jdem na pivo. Asi po 14 dnech válení se doma. Tak jsem si řekla, že se toho zhostím s plnou parádou.

Nalíčila jsem se (dokonce i tužku na oči a obočí jsem použila), a teď mám na sobě šedý legíny, džínový kraťasy a nový tričko s nápisem "FREE AS A BIRD". Trochu kýčeček, ale to tričko vypadá fakt superskvěle. K tomu kšandy, co vypadají jako krejčovskej metr a modrý svetřík. Do uší opálový tunely (opál je prý kámen mého znamení) a na rty růžovou vazelínu (už ji mám asi tři roky...až mi dojde, budu muset zas někam, kde se tato blbina prodává.

Někdy si fakt připadám jako pipina, ale když ono je tak příjemný vypadat dobře. Je příjemný se podívat na svůj xicht, kterej je najednou bez fleků. Je super se podívat do očí, který vypadaj jak kočičí. Je paráda si čichnout k ruce, na které je ještě pořád vůně nového meduňkového krému.

Je paráda podívat se do zrcadla se slovy "Tak to jsem já.". Ještě bych si mohla nalakovat nehty, ale vzhledem k tomu, že mám v úterý pohovor, tak to nechám být. (do té doby by byly úplně dokousaný, protože nalakovaný nehty se koušou ještě líp).

A v pondělí do kina na Příchozí. Ono to fakt je nějak lepší s těma lidma. Včera jsem dokonce byla asi tři hodiny u jednoho kámoše. V pondělí se mám domluvit s jedním týpkem, že mi ukáže jak na pluginy v abletonu. Za dva týdny na psytrance, za tři na další psytrance a prostě je to nabitý a já se cítím prostě skvěle.

Najednou se na budoucnost dívám s nadějí, že to není tak hrozný, jak to někdy (předvčera) vypadá.

Držím si palce.:)