Únor 2017

Co vidím, když zavřu oči?

28. února 2017 v 12:48 | Circle
Dřív mi dělávalo hodně velký problém usnout. I teď to tak mám, ale čím pravidelnější režim mám, tím lépe se usíná i vstává. Jsem za to docela ráda, člověk je pak přes den svěží a udělá toho víc. Ale trvalo to nějakou dobu, než mi došlo, že spát 12 hodin denně je stejně drastické, jako nespat vůbec, což jsem dělávala taky. Držela jsem se hesla "Lepší, než spát hodinu, je nespat vůbec.".

Před usnutím nemám žádný rituál, i když bych ráda. Prostě s V. hulíme tak dlouho, dokud nepadneme za oběť brkům. K tomu si pustíme seriál (teď čučíme na Ano šéfe a Firefly). A než usnu, dějí se věci.

Jak už jem dřív psala, dost mi piští v uších, takže doba před usnutím je provázená tímto pištiým zvukem. Někdy je to tak silné, že bez dalšího brka spát prostě nejde. Ale pokud je to v "normě", usínám docela vklidu. Zavřu oči a začínám pozorovat, co se děje v úplné tmě.

Obvykle to začíná trojúhelníky, které jsou natěsné postavené vedle sebe. Blikají a jsou v barvách duhy. Po čase se začínají kulatit, až vytvoří jakousi mandalu, do které "kreslím zrakem". Občas se tam objeví tvář, lidská, zvířecí, mimozemská, zkrátka jakákoliv. Nejčastěji tam mívám rozevřenou tlamu s velkými zuby. Došlo mi, že tohle je má úplně první vzpomínka a právě proto se mi taková tlama zobrazuje dost často i na tripu. Pokud se mi nechce moc spát a chci se ponořit hloubějí do tohoto barevného reje, tak jdu do středu mandaly, až se objevím v jakémsi chrámu. Má vysoké klenuté stropy, které podepírají různé bytosti. Mnohokrát jsem tam viděla Shivu a Budhu, nebo alespoň jejich napodobeniny. Nelze se podívat ani nahoru, ani dolů a pokud to jde, člověk stejně uvidí jen prázdnotu. Můžu ale postupovat vpřed. Ta místnost je totiž nekonečná, ale zároveň opakující se, ale každá část, která se mi tam objeví je neopakovatelná (dává to vůbec smysl?). Dál už postoupit nelze. Lze si s tímto prostorem jedině hrát, ale to už mě nebaví. Je to dokonalé místo a já ho nechci ničit.

Nevím, jestli to tak má ještě někdo, ale V. mi popisoval něco velmi podobného, ale že to dřív zaspí, než aby si s tímhle hrál. Nikde jsem se nedočetla, co vlastně tento barevný svět znamená. Tyto barvy a vzory se objevují prakticky pokaždé, když se zadívám na jednobarevnou souvislou plochu (třeba nebe).

Mám jen obrovskou představivost a nebo jsem si vytripovala mozek až do trvalého stavu sjetosti?

To se nikdy nedovím. Nicméně zpříjemňuje mi to život (pokud o tom nemluvím před lidmi) a dodává mi to tolik kreativních a nevyčerpatelných nápadů.

Síla

27. února 2017 v 10:33 | Circle
Dodívala jsem se na seriál My mad fat diary. Je to seriál o holce, která má mindráky ze své váhy. A nejenom z toho. Měla úzkostné záchvaty, sebevražedné tendence apod. Její diagnóza tam nebyla zmíněná, ale ono je to jedno. Nicméně tato slečna mi hodně připomínala sebe samotnou.

Holka, kterou měli lidi rádi a dokud to od ostatních neslyšela, tak si myslela, že ji rádi nemají. Pořád o sobě pochybovala. Pochybovala o přátelství její nejlepší kamarádky a díky těmto pochybám nikdy nemohla být dobrou kamarádkou. Byla i trochu sobecká, stejně jako já.

Někdo jí řekl, že je silná. Taky tomu nejdřív nechtěla věřit, ale pak jí došlo, že všechny ty sračky, kterýma si musela projít, nakonec přežila v relativní pohodě. I když jí to užíralo celou duši, stejně nakonec dokázala vstát a bojovat za čistou mysl.

Pořád mám pocit, že potřebuju nějakého psychologa, psychiatra, kohokoliv takového. Jenže já to nepotřebuji. Jsem dost silná na to, abych to zvládla sama. Jediné, co se aktuálně musím naučit, je umět žít sama se sebou. I když o samotě trávím většinu času, stejně ještě pořád sama se sebou žít neumím. Temné myšlenky jsou téměř ty tam a pokud se tam objeví, mám už vychytané metody, jak je zahnat. Otázka "Stojí ti to za to?" mi pomohla víc, než měsíce strávené na sezeních s psycholožkou (která mi stejně neřekla nic, na co bych si nedokázala dojít sama).

V čem jsem udělala pokroky?
1) V jídle (už jsem schopná vzpomenout si na snídani, oběd a večeři)
2) V socializaci (už jsem schopná být mezi lidmi a neklepat se jak ratlík)
3) Ve vyjadřování (už vím, jak lidem říct, co mi vadí...ale ještě to říkat nahlas :D)
4) V sebelásce (už si málokdy řeknu, jak se nenávidím a zároveň se na sebe dokážu dívat se střízlivou hlavou)
5) V lásce (už vím, jakým zůsobem podporovat toho druhého)

Pořád jsem pozadu s uklízením, ale to až tak moc nevadí. Už jsem se naučila nemít kolem sebe plesnivý talíře, což prozatím stačí. Teď se jen naučit, že hadry patří do skříně a obaly od potravin do koše.

Nakonec ale musím říct jedno - síla není vrozená, síla se umocňuje zážitky.

Mladá nevěsta

24. února 2017 v 12:50 | Circle
Od neděle pořád přemýšlím nad svatbou. Nad manželstvím. V dobrém, ne ve špatném. Jsem si jistá tím, že mám v hlavě hodně věcí srovnaných, takže myšlenka svatby mě neděsí ani náhodou. Beru to spíš jako den, kdy zpečetíme naši lásku, na které budeme dál pracovat.

Zamyslela jsem se ale nad jednou věcí. Mně je 23, V. je 24, v červnu 25. Brát se v našem věku, to je spíš rarita. Neznám nikoho, kdo by se bral tak brzo (kromě starších ročníků). I mé sestry si ještě dva roky počkaly, ale stejně byly "moc mladé" v očích hodně lidí.

Ne že by mi to někdo řekl, ale jen jsem se nad tím zamyslela. Zamyslela jsem se také nad mým kamarádem, který se bude brát. Je mu 25 a jeho holce 18. Jeho holka je ve třeťáku. Nebydlí spolu. Podle toho, co říká, mají pěkný vztah. Zase na druhou stranu mi tam něco nehraje. Spíš než na tom celém vztahu, spíš na jeho přístupu. Neřekl mi o ní nic jiného než "Je mladá a nádherná.". Jasný, co dělá a tak, ale neřekl jaká je, jak se chová v určitých situacích, nic takového. Ani když jsem se ptala. Pořád mi v hlavě hraje otázka - znají se ti dva vůbec?

A následně: znám se já s V.? Pokaždé, když se na to zeptám, tak mi v hlavě vyletí ano. Jak se nad tím zamyslím, pochybnosti tam jsou. Ale jen takové drobné. Spíš mě mrzí, že moc neznám jeho rodinu a on zná mou docela důvěrně. Mrzí mě, že nezná moje kamarádky ze střední (i když nebyla jediná příležitost, kdy by se s nimi mohl potkat a vlastně ani moc důvod tam nebyl). Mrzí mě hodně věcí, zase na druhou stranu to není nic hrozného a všechno se dá dohnat.

Taky si chvilkama říkám, jestli na to nejdeme moc rychle. Zároveň ta idea svatby mi přijde natolik přirozená, že už mě ani neděsí. Svým způsobem bych si ho chtěla vzít klidně hned teď někde na radnici. Jenže já mám ty svatby ráda. A pořádání akcí, kde by se lidi měli bavit, ještě víc.

Tak co? Jdeme na to?

Jo.

Budu se vdávat!!!

21. února 2017 v 12:07 | Circle
V neděli mě V. požádal o ruku. Naprosto nečekaně. Jsem nemocná, takže jsem se tak týden nesprchovala a asi 14 dní jsem si nemyla vlasy (ano, jsem prase). Stála jsem u kuchyňské linky v županu, trochu nahulená a krájící brambory. Pak se otočím a V. tam klečí a bere mě za ruku.

"Circle, vezmeš si mě?"

"Ano!"

A začali jsme se objímat a trochu i brečet.

Svatba bude tento rok. Asi v srpnu. Vůbec si tím nejsem jistá, ne tou svatbou, ale jestli to všechno za půl roku zvládneme. Je s tím totiž strašně moc opletaček a jemu nedochází, jak těžké je najít správnou výzdobu, správné šaty, boty, oblek, prostě všechno možné. Chtěla jsem se vdávat příští rok, ale má pravdu. Není na co čekat.

Jenže V. změnil práci. V březnu bude dělat dvě práce zároveň a v dubnu pořádně nastoupí do divadla (je to technik). Což znamená, že celá svatba bude na mě. A toho se neuvěřtelně bojím. Že na to budu sama. Žádná kámoška mi moc nepomůže, moc kámošek ani nemám. Ségry bydlí 200 km daleko a upřímně - jsou prostě jiné a hodně věcí by nechápaly. A mamka má i tak práce dost. Takže na to budu sama, samotinká.

Sepisovala jsem seznam svatebčanů. Asi se to vyšplhá až na 50 lidí. Mám fakt hodně velkou rodinu a V. nechápe, že nemůžu pozvat jen mamku, taťku a ségry.

Bude toho hodně.

A já se na to ale těším. Mám takový pocit, že to bude naše vysněná svatba.

Vztahový nesnázičky

17. února 2017 v 15:03 | Circle
Já a V. máme krásný vztah. Chápeme, co ten druhý potřebuje a podle toho se tak snažíme chovat (a protože jsme oba dva magoři, tak to občas nezvládneme). Včera to jaksi nevyšlo.

V. bude mít od dubna novou práci - divadelní technik. Zanechá teda postu nákupčího a začne dělat něco, co dělá už dlouho a co ho vždycky bavilo. A já jsem za něj moc ráda a hlavně se mi neuvěřitelně ulevilo, že už nebude muset být 12 hodin denně v práci, jen protože má polovina lidí dovolenou a šéf je natolik benevolentní, že jim tu dovolenou povolí (vůbec nevadí, že V. bude muset dělat práci za čtyři lidí zároveň).

Ale zároveň jsem na něj nasraná. Dnes nebude doma, DJuje na jedné vernsáži a zítra jede na noc oslavit babiččiny narozeniny. Tohle by mě ani tak moc neštvalo jako fakt, že jsem se s ním včera chtěla zaradovat. Nebo s ním alespoň strávit chvilku, než odjede a bude zas celej víkend pryč. Místo toho, aby došel domů a nachystal si set, nebo si alespoň odpočinul před (dalším) náročným víkendem a týdnem, tak šel do hospody. Potřeboval se domluvit na tom, jak to dneska bude. Nepotřeboval. Jediné, co potřeboval slyšel byla informace o tom, kdy dojedou bedny a kdy tam má být. Jenže on prostě neumí říct ne a prostě šel.

A já? Ani jsem pak neměla chuť se s ním radovat. Ani ho obejmout. Jen jsem byla nasraná, že při tom všem ani na chviličku nepomyslel na mě. Ale tak už to je poslední dva měsíce. A mě už to nebaví. Kurva, já mám taky novou práci a taky jsem z něčeho šťastná, ale jeho ani nenapadne se tím zatěžovat. Prostě já já já.

A kámošům říká, jak bych mu udělala peklo, kdyby se u nich zdržel dýl. Do prdele, jenže já mu nedělám peklo kvůli sobě, ale kvůli jemu. Pořád si stěžuje, že nespí a svádí to na mě, protože se chci před spaním podívat na seriál. (v devět večer) Ale když nespí, protože dojde v jedenáct z hospody nalitej jak piča, to vůbec nevadí. A už vůbec mu nevadí, že kvůli jeho ožralýmu chrápání nemůžu spát já.

Prostě a jednoduše - hraničářka s narcisem. A miluji ho nadevše, jen někdy...kurva fakt bych mu někdy flákla.

Máme dohodu, že já vařím a nádobí umývá on. Neee...on to neumyje když má volný den. On prostě vstane v šest ráno a chrastí s nádobím. A pak si stěžuje, jak nespí a kdo za to může? Já, protože chci mít umytý nádobí, když mu celej týden vyvářím.

Proboha...jsem dneska fakt nějaká nasraná. A zároveň vím, že jsou to blbiny, které ani nestojí za řeč...natož tak za celej článek.

Nenávist

17. února 2017 v 10:46 | Circle
Když si vzpomenu na Z., zaplaví mne obrovská vlna nenávisti. Snažím se toho zbavit a postupně už jsem dospěla k závěru, že jsem jí svým způsobem dokázala odpustit a zároveň se jí i omluvit za to, co jsem udělala já.

Co mě ale drásá úplně nejvíc je ten fakt, že ona omluvu nepřijme a zároveň nikdy neuzná svou chybu. Ona je totiž neomylná. Ráda bych si s ní promluvila, ale nejsem si jistá, že by to vedle k něčemu jinému, než k další hádce, kterou bych neměla šanci vyhrát. Prohrála bych na plné čáře, protože v moment, co bych ji viděla, měla bych chuť si trhat vlasy z hlavy a nadávat jí do kurev a pičí.

Štve mě to, co se mezi náma stalo, protožejí nedochází, kolik peněz a kolik mé emocionální stability mě vztah s ní stál. Kolik jsem za ni utratila na její narozeniny a kolik utratila ona za mě. Jsou to hovadiny, ale člověka zamrzí, když někomu k narozeninám koupí lístek na koncert, upeče cupcaky, koupí tabatěrku a flašku docela drahýho chlastu, aby měli lidi na párty co pít. A ještě jsem pořídila půl gramu MDMA, jen abychom na koncertě měly co fetovat s domluvou, že tu druhou půlku si zaplatí sama. "A to nemělo být k narozeninám?" V tu chvíli mi očima projela cifra, kterou jsem za ni utratila a naše domluva. "Ne, domluvily jsme se, že koupím lístky a na půl si spolu koupime MDMA." "Chhmch." - její klasický pískavý zvuk, který dělala vždycky, když se jí něco nelíbilo...takový zvuk, který dělala vždycky, když nechtěla říct "Hm, tak teď ti mám co omlátit o hlavu. Jen si počkej krávo.".

Štve mě, jak mě každé ráno budila. Říkala jsem ji to pořád, ať aspoň tolik nedupe. Jednou jsem jí dost protivně řekla "To už si ze mě děláš prdel, ne?". To bylo ve chvíli, kdy dupala po celém bytě, chrastila s klíčema, chodila ke spícím klukům do pokoje, protože my jsme tam ještě neměly zrcadlo, nechala otevřené dveře, zatímco si vařila čaj a nakonec mě seřve "Jdi do prdele krávo tupá! Já nestíhám!". Když jsme se o tom bavily, tak mi vyčetla, jak já ji každou noc budím, protože chodím bongovat na balkon (aniž by mi o tom kdykoliv řekla). Jenže s tím rozdílem, že jsem vždycky chodila po špičkách a balkon jsem otevírala s nejvyšší opatrností. A když jsem jí navrhla, že budu hulit v kuchyni, tak s tím mě taky poslala do prdele. Já jsem jí řekla, že už se za nic omlouvat nehodlám, protože ona se mi nikdy neomluvila za nic, tak proč bych měla kolem ní skákat jak poskok, zatímco ona se ke mně chová jak k onuci. Kluci souhlasili a ona jen "Chhmch.".

Štve mě...ne sere mě, jak mi neustále říkala, jak nechce, aby se ze mě stala anorektička a přitom říkala kecy typu "Proboha, vždyť ti z těch nových kalhot leze špek!" (nelezl). "Pokud zhubneš, budeš se M. líbit." a pak mi nadávala, že hubnu.

Štve mě, jak pokaždé, když jsem chtěla někam jít, tak jsem nemohla, protože jsem musela s ní zůstat doma. Že jsem jí to slíbila, nebo něco. Jenomže to tak bylo pokaždé. Ale když mi ona slíbila, že si zajdem na pivko, nebo že se na něco podíváme tak ejhle, mám jiný plán.

A co mě sere úplně nejvíc? Že všechny její kecy o lásce, kamarádství a milování, byly jen kecy. Že ve chvíli, kdy jsem jí něco udělala, omluvila se, tak ani nereagovala a byla na mě jen zlá. Poštvala proti mě prakticky celý byt (ne že já bych to nezačala), kdy už jsem byla donucená se odstěhovat. "Lidi, já to tu nedávám. Evidentně nechcete nic řešit, tak se stěhuju. Na koho přepíšeme smlouvu?" "Dobře, dohodneme se až se vrátíš ze Švédska."...vrátím se ze Švédska a jejich věci pryč. A já musela zaplatit 11 000kč za odstupné od smlouvy. A ještě se mi ta píča odváží zavolat, až jí vrátím 200kč za vysavač!

Jak říkám. Svým způsobem jsem jí odpustila, ale drásá mě to zevnitř stále. Potřebuji tuto kapitolu nějak uzavřít, ale nevím jak. Neumím jen tak zapomenout, neumím jen tak na to nemyslet. Ta nenávist zžírá jen mě. Jen já si tím otravuji život. Ani nemůžu říct, že mi něco do života dala. Možná tak uvědomnění, že se nechci nechat našima rozmazlovat donekonečna. Ano, dala mi uvědomnění, že nikdy nechci být jako ona. A stejně jsme si neuvěřitelně podobné. Říkám o ní, že je to psychopatka. Někdy si říkám, jestli ona není hraničář, jenže...ona nemá empatii a manipuluje vědomě a ještě se tím pyšní. Svědomí? "Uvědomuješ si, že tomu klukovi ubližuješ?" "Chhmch.".

Pisklavá rozmazlená holčička. Na první pohled milá a roztomilá, na ten druhý učiněný ďábel.

Potřebovala jsem se vypsat, jinak bych tu mluvila do zdi celý den.

Jdu radši na Downton Abbey, brčko a dalí den plný nudy. Angína je svině.

Duše

16. února 2017 v 13:55 | Circle
Nejdůležitější orgán? Jako první mě napadlo...vlastně nic, co bych v těle měla. Nejdůležitějším orgánem je totiž lidská duše, bez ní celé tělo nedává smysl.

Duše je totiž to, co nás odlišuje od zbytku světa. Každý máme duši, ale každá je jinak tvarovaná, jinak barevná, podle toho, co jsme viděli, slyšeli, zažili, ochutnali, ovoněli, nahmatali...přesně to nám tvaruje naši duši.

Možná jsem už o tom tady psala, ale do archivu stejně nikdo neleze. Při nejednom tripovém zážitku jsem se zamýšlela nad tím, co duše je a jestli ji vůbec mám. Viděla jsem různé věci, ale nejčastěji jsem viděla kulatou kostku, ve které to všechno bylo obsaženo. Viděla jsem, jak se do ní všechno hmatatelné kopíruje a vše nehmatatelné v ní mizí. Podobně jako černá díra, tak i z duše nic nevyjde. Co do ní bylo zapsáno, to už nezmizí. A právě proto je tak těžké zapomenout na určité události, přestože nás bolí.

A stejně tak jako my tvarujeme naši duši, tak i ona tvaruje nás. Pokud si ji uděláme hezkou, bude hezká i bude a celý náš život bude nádherný. Pokud do ní budeme házet jen špatné věci, budeme i my sami špatní. Nakonec ale i všechno pěkné můžeme zaházet sračkama a ze sraček můžeme udělat nádhernou zahrádku. Proto je důležité si uvědomit, jak moc je třeba vzpomínat na to dobré a to špatné nechal ležet na dně. Proto je důležité vytvářet dobré vzpomínky, které přehluší ty špatné.

Duše z nás dělá dobráky, pokud na ni ale zapomeneme, tak o ni časem přijdeme. Duše je něco jako živá bytost. I ji jednoho dne přestane bavit, kolik zlého jste napáchali. Proto se o vrazích říká, že nemají duši. Ta dokáže odpouštět, ale pozor, aby nepřetekl pohár její trpělivosti.

Nicméně je na každém z nás, jak se k duši chováme. A nejenom k té naší, ale i k duším ostatních.

Ještě stále věřím tomu, že duše většiny lidí je stále na svém míste. Že duše není jen výsadou pár dobrodinců.

Lepší a lepší

10. února 2017 v 15:26 | Circle
Nová práce je super. Sepisovat smlouvy mě docela baví, evidovat, archivovat...všechny tyhle administrativní úkony jsou pro mě jak dělané (a to jsem si myslela, že v kanclu si nikdy žádnou strandu neužiju :D). Jenomže je tu problém a to docela zásadní. Prakticky celou pracovní dobu nemám co dělat. Teprve se zaučuju, takže dělám opravdu jen základy. Jenomže je toho zatím strašně málo a já se jaksi neumím nudit. Nehledě na to, že je mi extrémně blbé, že mě někdo platí za blogování a fejsíčkování.

Takže teď sedím v kanclu a počítám sekundy. Ten čas fakt neutíká, když člověk hledá něco, čím by ten čas jen zabil. Takže stůl mám pečlivě uklizený, včera jsem si ho dokonce otočila, abych nebyla ke kolegyním zády. Udělala jsem si systém a teď jen čekámna shcálení smluv k odeslání. A já je už chci odeslat. A nemůžu. To bych už tuplem příští týden neměla co dělat.

Je tu novinka. Kurz zvukařiny, na který jezdím každý pondělí, se odkládá. Dodělám jen první část (živé zvučení) a druhou část (nahrávání) odkládám na neurčito. Aktuálně se chci soustředit na práci a přátele. A jde to krásně, jen ty pondělky mi to kazí.

Ten kurz špatný není, to ani náhodou...ale zkuste si představit, že každý týden musíte trávit 6 hodin v autě se svými rodiči, se kterými sice navenek vycházíte krásně, ale všichni moc dobře víte, že to skřípe a nějak se neumíte dokopat o tom mluvit. A to je k zbláznění.

Mamka má totiž představu, že psychická choroba znamená rakovinu. Vidí tam to slovo "porucha/nemoc/choroba/onemocnění" a vůbec jí nedochází, že aby to pochopila, tak tam musí dosazovat jen to nejdůležitější "osobnost". Jsem to prostě já a to, že mám nějakou diagnózu...no sama sobě už to ani nepřipomínám a je mi tak dobře. Jenomže máma mi to připomíná každý zkurvený týden a já si pak připadám jak tělesně postižená. Ani si o tom nic nečetla. Teda četla, tak na wikině si přečetla definici a to je všechno.

A táta? Ten je zas chytrej jak rádio, protože je asi podobně "postižený". Takže ví přesně, co mám dělat, jak to mám dělat a hlavně musím být nonstop se svojí rodinou, protože si nejvíc rozumíme...hihi, ani neví, jak daleko od pravdy je. "Rodina si mnohdy neuvědomuje, že si s jejich dětmi nemusí zákonitě rozumět tak, jako se svými přáteli." pravil V. a má pravdu, která by se měla tesat do kamene.

Ale jinak jsou fajn. Snaží se, jenže na to jdou blbě. Pomalu na to dochází, jenomže jim to trochu kurví ségry, kterým dochází jen to, co vidí. Což je absolutní minimum z toho, co by vidět potřebovaly, aby mohly našim radit. A co našim. Mně! Pořád jen slyším moudra do života, která se opravdu hodí pro podnikající polosnoby. "Vidíš, jak je elegance důležitá? Lidi tě berou víc vážně." hovno. Žádný člověk mě nikdy nebral vážně, ani když jsem byla oblečená jak Coco Chanel (no, na to fakt nemám, ale víte jak to myslím). Vážně mě berou lidi jen v případě, když se tak začnu brát já sama a to opravdu není odvislé od oblečení, ale od vnitřního pocitu jistoty. A tu teď mám.

V práci se totiž cítím jako někdo, kdo si je jistý tím, co dělá. Nebojím se zeptat a ráda se učím nové věci a je jedině dobře, že mi vedoucí nedala miliardu věcí, co se musím do týdne naučit, ale chce po mě opravdu a jen ty největší základy. Což je dobře, aspoň si tím úplně nezmatu hlavu. Dneska jsem se dověděla, že taky hulí a najednou mi to všechno dává smysl.

Je to fajn a je to jen lepší a lepší. Přesně od té doby, co mi tu práci dali. Jasný, že za každým šepotem slyším pomluvy, ale to tak mám vždycky. Jedu šalinou a všichni se na mě dívají a pomlouvají mě. Je to určitý druh posttraumatického stresu ze základky a střední, kdy člověk dojde do rozpovídané třídy, která najednou zmlkne a jen se ozve šeptání.

Půl hodiny. Ještěže mě napadlo si tu napsat článek, jinak bych se ukousala nudou. Takhle aspoň vypadá, že něco dělám. No...kolegyně stejně ví, že dělám úplný hovno, ale že tu prostě být musím. Nojo, pevně daný směny.

Lasagne

9. února 2017 v 19:23 | Circle
Já vím, že je to blbost o tom vůbec psát, ale když lasagne jsou mé nejoblíbenější jídlo a věnovala bych jim klidně tolik času, kolik před sebou mám!

Takže dnes, přišla jsem domů a hodinu pracovala na extra jemném bešamelu, na perfektně vyvařeném masíčku (jojo, nejdřív jsem vyvařila maso v mléce, aby nekřupalo :)) a na úhledných vrstvičkách. Jen škoda, že nemám troubu (pekla jsem v remosce) a pořádnou zapékací mísu, takže samotných těstovin tam moc není. Ale ta chuť! Ano, budu se chlubit...fakt umím ty nejlepší lasagne na světě!

Pamatuji si dobu, kdy jsem lasagne ochutnala poprvé. Dělala je mamka. Byly to ty klasické, s mletým masem. Pak jsme jezdívali do Passo Tonale (nebo jak se to píše), kde jsem si každý den dávala lasagne (k mamčiné neradosti, protože to bylo nejdražší jídlo). Pak mamka začala dělat špenátové s kuřecím masem a ty jsou taky výborné. Tak jsem si řekla, že se je naučím dělat. První pokusy byly dost prapodivné. Krustička byla jak podrážka, ale nikomu to nevadilo, zbytek byl boží. Pak mi mamka řekla, že to dělám úplně blbě a že mám na poslední vrstvu lasagní dát bešamel a až na to sýr. A od té doby se může každý mých lasagní utlouct.

Když jsem ještě chodila s L., udělala jsem horu lasagní. Chtěla jsem, aby to bylo jídlo tak na tři dny, jenomže se stavili kámoši a celé to sežrali, i když to bylo studené, bez masa (místo masa tam byla plechovka kukuřice) a prostě to nebylo tak dobrý, jak jsem zvyklá. Jenže oni to sežrali a strašně se omlouvali, že na nás nic nezbylo. "Když to byly ty nejlepší lasagne pod sluncem!" a to jsem zapomněla na oregáno!

Myslím, že moje svatební jídlo budou lasagne. Jinak to prostě nejde. Lasagne jsou život. Lasagne jsou láska v zapékací míse. Lasagne jsou boží!

(a ne, fakt nejsem zhulená...jen jsem v úletu, jak skvělý ty moje lasagne jsou)

Bludiště ve tvaru kruhu

9. února 2017 v 17:48 | Circle
Země je kulatá a právě proto nikdy nemůžeme dojít na konec cesty. Můžeme chodit křížem krážem, ale nikdy se nedostaneme na konec světa. Jistě, některá nehostinná prostředí za konec můžeme označit, jenomže správná definice to není.

Platí to tak i v životě. Žádný konec není opravdovým koncem. Ani ta smrt není, protože pořád rozvíjí nové příležitosti. Třeba se na pohřbu setkají dva lidé, kteří se do sebe zamilují a jsou spolu do konce svých dní a tak dále. Označit něco za skutečný konec je odvážné tvrzení. Konec totiž nemusí nutně znamenat, že se nikdy nevrátíte na bod v čase, o kterém jste si mysleli že dávno skončil. I po odchodu ze školy se můžete pořád vrátit a co vy víte, třeba na té škole jednoho krásného dne budete učit.

Jenže konce je důležité si stanovit. Pokud by umělec nedokázal odhadnout, kdy má skončit, z jeho díla by se stala patlanina, která postrádá smysl (a nebo by měla smysl ještě větší ;)). Chci tím říct, že pokud si nestanovíme konec, budeme bloudit v kruzích. Stejně jako ten člověk, co se snaží dojít až na konec světa. Nikdy tam nedojde, protože si ten konec předem nestanovil. Pokud si ovšem řekne, že koncem světa je severní/jižní pól, jeho cíl bude naplněn v momentě, kdy na to místo dojde. Proto je tohle slovo jedno z nejdůležitějších.

Pokud bych si neřekla "konec bongům", byla bych ještě teď rozklepaná a mimořádně asociální hromádka neštěstí. Pokud bych si neřekla "konec negativních vlivů", pořád bych se stýkala s lidmi, kteří nemají žádný cíl a jen stahují ostatní dolů, protože si potřebují nějak ospravedlnit, že jejich dementní jednání je to jediné a pravé. Pokud bych si neřekla "konec závislosti na rodičích", pořád bych studovala školu, která mě nebaví, nejde mi, ale je dost jednoduchá na zvládnutí.

Někdy na ten konec dojít musíme, ať chceme, či nechceme. Nemůžeme se tomu bránit. Čím víc se tomu budeme bránit, tím více budeme unavení ze zbytečných bojů s větrnými mlýny a nezbude nám energie na klid a pohodu.

A zároveň nemusíme věci končit předčasně. Pokud například víte, že s vaším protějškem nevydržíte do konce života, ale aktuálně je vám s ním dobře, zůstaňte a ještě chvilku si to užijte. Stojí to za to, pokud vás ten vztah neničí.

Prostě a jednoduše - nemusíme bloudit v kruzích a zároveň nemusíme předčasně končit všechno, co v životě máme. Nepalte mosty a nestavte mosty v místech, kde už dávno jsou.

A mějte se zkrátka a dobře dobře.:)