Březen 2017

Sláva efedrinu

31. března 2017 v 13:09 | Circle
Od úterý mám plný nos. Dnes už jsem ani nešla do práce, protože mi to sedlo na plíce. Takže další antibiotika, tentokrát jen lokální, ale i tak. K tomu mi dala efedrinový kapky do nosu, aby ten pamykon měl kde působit. A musím říct - je to super.

Mám celkově takovou lepší náladu, můžu dýchat nosem a je mi krásně. Jen bych chtěla jít ven na sluníčko, když je tak pěkně venku, ale ne. Musím tento víkend ležet doma a čučet z okna na děcka, jak lítají po venku.

Připadám si jak na střední. Když jsem měla angíny, všichni šli v pátek na diskotéku a já nešla, protože jsem musela dobrat antibiotika. Tak jsem smutně ležela v posteli a dívala se na seriály.

Už mě to nebaví. Vůbec. Chci být zdravá. Lékárník se zhrozil, když jsem mu dala tři recepty na stůl. "Tak to vás to dobře dostihlo." "No, už druhým měsícem." "Zlatý streptokok, co?" "Přesně ten." "Je to potvora." a doporučil mi colostrum. Neuvěřitelně drahá věc, ale taky neuvěřitelně účinná. Vyrábí se z mateřkého mléka a je to na podporu imunity. Přemýšlím, že do toho těch 700,- dám.

A bolí mě nehet. Koušu si totiž nehty (pak světe div se, že jsem furt tak nemocná haha). A dost. Jeden nehet jem si rozhryzala až do masa. Fakt nevím, proč to dělám. Ani to dělat nechci. Jenže to prostě příjde a než si uvědomím, že i ty nehty koušu, tak už mám polovinu prstů snědenou.

Cítím se sjetě.

Zkouška

29. března 2017 v 13:48 | Circle
Včera jsme měli historicky první zkoušku s kapelou. Jsme zatím jen tři - já (zpěvačka), P. (basák) a H. (bubeník). Jsou to skvělí kluci, vyhulení audioinženýři - dokonalá kombinace. Všichni budem volit Piráty a celkově...prostě jsme si sedli.

Co je ale nejkouzelnější, je jejich drive při skládání písniček. Už mám složených 7 písní (a pak ještě nějaký další, ale ty už nejsou tak dobrý), tak jsme včera jednu zkoušeli dát dohromady. A dopadla skvěle. Svým způsobem i podle mých představ. Je až k neuvěření, jak se skvěle zpívá a skládá, když má člověk parťáky k sobě, kteří mají stejnou představu.

A jsem moc ráda, že jsme neřešili jméno a žánr. Jen tak lehce jsme si řekli, co bychom mohli a chtěli hrát a to bylo všechno. Zkrátka žádné hrocení, žádné plánování koncertů v O2 aréně, prostě pohodička. Hlavně ať nás to baví, zbytek je vedlejší.

Postupem času se (snad) naučím s nějakým tím synťáčkem, nebo alespoň se samplerem. Kytara totiž není úplně potřeba. Bohatě by stačilo i současné složení, jen P. je z toho trochu rozpačitý, protože nikdy na basu nehrál jako na vedoucí nástroj v kapele.

Jsem spokojená. A hodně. Mám práci, mám koníčka, mám kočku a skvělého snoubence. Třikrát jsem nenápadně a neslyšitelně zaklepala na dřevo, abych to nezakřikla. No...ještě tu imunitu by bylo super napravit a pak - život, jak má být.



Víno, ženy a modrý vlasy

27. března 2017 v 14:21 | Circle
Včera jsem byla u našich na obědě (tam nic zvláštního, snad jedině to, že jsem si se synovcem hrála na opraváře aut) a posléze jsem se stavila za K. (holka, kterou znám tak 7 let, povahově hoodně podobná a snad největší punkáč, co znám). A byla to jedna z těch chyb, u kterých nelitujete, že se staly.

Ono už to tak bývá, že všechny mé blonďaté kámošky jsou lehce alkoholičky (kromě J., která nepije ale jen díky epilepsii...a i na tu chlastá víc, než by měla) a člověk nemůže od nich odejít alespoň s jednou promile alkoholu v krvi.

No a já včera odešla tak se třema. Pilo se víno a to já většinou piju, jak limonádu. A byl to super den. Pokecaly jsme, podrbaly jsme, popily jsme...byl tam i M. - asi 50 letý strojvedoucí, který chlastá...hodně...moc. A sahá holkám na prdel. A je šílenej a většina lidí by ho nedala, ale já o něm moc dobře vím, že je hodný a plný překvapivých vědomostí, které z něj člověk ale musí trochu vypáčit.

Byla tam i její ségra, která se dost změnila. K. zůstala v podstatě pořád stejná. V podstatě, jako já, akorát obě dvě jsme si došly na to, že soudit všechny okolo zkrátka nemá smysl.

Bylo to fakt srandovní a jako vždy jsem od ní odešla s pár věcma. Kalhoty (které jsou mi ale krapítek velké) a modré tužidlo na vlasy. Někdy musím prohrabat všechno, co mám a donést jí něco. Hrozně mě rozmazluje střevo jedno blonďavý! :3

Ale dnešek...ten teda stál za to. Ráno jsem se asi třikrát poblila a říkala jsem si, že snad skočím pod auto, abych nemusela do práce. Ještě k tomu si ke mně v šalině sedl kolega, takže jsem nemohla jen tak rozjímat a uklidňovat samu sebe, že nesmrdím jak alkáč. Jako dobrý, pokecali jsme si, ale u toho jsem musela polykat zvratky a ani náhodou nedat najevo, že jsem po docela zuřivým večírku.

No...teď už jdu (KONEČNĚ!!!) domů a jdu rovnou spát. Až tak.

Lenivý den

25. března 2017 v 18:13 | Circle
"Dneska už mi nepiš." napsala jsem V. a snažila se nebrečet. Nestalo se nic hrozného, ale včera si povídal s jednou holkou, jak si kdysi dávali pusy. A nebylo mi z toho přijemně.

Sama se takovým konverzacím vyhýbám na sto honů. Občas se tomu člověk nevyhne, ale snažím se to vždycky něčím zamluvit. Vzpomínání na věci minulé znamená jednu věc - že minulost ještě není uzavřená. Nechci otevírat staré rány. Pokud se se mnou někdo z mých bývalých chce bavit, ví moc dobře, že nemá vytahovat romantiku a sex. Nemá to totiž smysl.

Mě ani tak nenaštvalo, že o tom spolu mluvili, ale že mi to V. řekl, jakoby nic. Jakobych nebyla dnes celý den sama doma a neměla dost času na přemýšlení o úplných hovadinách. "Nemáš důvod k takovému přemýšlení."...iracionální žárlivost nemá nikdy důvod, ale není třeba, aby ji ten druhý podněcoval.

V. je pořád natvrdlý chlap, i když oproti všem ostatním je na tom opravdu dobře. Není důvod, abych se na něj zlobila. A já se na něj ani nezlobím, jen mě mrzí, že mi tím vůbec musí zatěžovat hlavu. Měla jsem ráno fakt dobrou náladu. Sluníčko dneska svítilo celý den. Měla jsem v plánu jít aspoň ne chvilku ven...ale hned ve dvanáct odpoledne jsem musela poslouchat něco, co jsem vůbec slyšet nechtěla. A tak jsem se zhulila, schoulila se pod peřinu a čučela na Gilmorky (ne, moc mě to nebaví, ale zabiják času dobrej).

Nemám ráda takové lenivé dny. Chci být trochu akčnější, ale zatím mi to moc nejde.

A hlavně nemám ráda, když jsem na V. naštvaná.

Je to kruh

23. března 2017 v 17:36 | Circle
Proč jsem Circle? Proč se můj blog jmenuje "It's a circle"?

Je zde více důvodů. Ten první - trochu to vychází z šintoismu. Princip tohoto náboženství by měl být o tom, že celý život je "napsán" v kruzích. Minulost se neustále opakuje, jen jsou kolem jiní herci a jiné kulisy. Musíme ovšem umět kruh uzavřít a začít nový. Nemůžeme začít novou etapu života, pokud neuzavřeme tu starou. Tak nějak takhle.

Další je, že se v kruzích krapet motám. Jednou si připadám, že je všechno fajn a podruhé, že je všechno úplně nahovno. A tak se to pořád cyklí. Musím ale uznat, že jméno Circle už není tak moc aktuální. Aktuálnější by bylo Spiral. Záleží totiž na perspektivě, v jaké se na spirálu díváte. Pokud se na ni podíváte zeshora, bude to vždycky kruh. Pokud se na ni podíváte z boku, bude to spirála. Jméno si ovšem nechám. Líbí se mi. Kruhy se mi moc líbí (plánuji si koupit kruhy do tunelů).

Další je má posedlost geometrií. Ze všech tvarů se mi kruh líbil nejvíc. Už od malička si kružítkem čmárám do sešitů květ života. Vždycky se mi líbilo podívat se do role od toaletního papíru a vidět vše v kruhu. Mám prostě kruhy ráda a pokud bych dělala gymnastiku, tak na kruzích. Ale písmeno "O" a nulu ráda nemám. Nevím proč. Celkově mi písmena a slova nelezou do hlavy tak, jak tvary...mám ráda tvary.

Další a už dost nepodstatný - mám kroužek v piči. Doslova. Je to antikoncepce, jmenuje se "nuvaring" a je to prdel.

A nedávno mi došlo, jak jsem jako malá milovala horor Kruh. A ano, ještě pořád jsem neviděla japonskou verzi.

A hlavně - kolo - vynález, který změnil běh celé lidské historie.

Hrdina v neviditelném hábitu

21. března 2017 v 15:17 | Circle
Když se řekne hrdina, co si představíte? Někdo si představí Herculese, někdo Supermana, někdo si představí samozvaného bojovníka za lidská práva...já mám ten pojem jinde - je to můj muž V.

Ačkoliv jsem za život potkala hodně lidí, co mě chtěli "zachránit", nikdo z nich ale netušil, jak to má udělat. Většina z nich naznala, že mě není třeba zachraňovat. Jsem totiž držka plná keců o tom, jak jsem v pohodě. Jakmile ale dojdu domů, brečím jak malá. Nejsem tak silná, jak si o mě lidé myslí, jen nejsem idiot a z některých věcí jsem byla nucená se poučit. To ale nikdo nevidí.

Jediný, kdo mě byl schopný zachránit byl V. V době, kdy jsme spolu začínali chodit, mi byly vidět všechny kosti na těle. Tvář propadlá a za celý den mi stačilo vypít litr mléka. K drogám jsem měla až extrémně pozitivní vztah a nejlepší kratochvíle mého tehdejšího života byly, když jsem mohla po pořádném potahu z bongu padnout zpátky do postele a čučet na Simpsony. Byla jsem zmatená. Nevěděla jsem, co budu dělat a jedinou útěchou mi byly myšlenky na jistý konec.

V. se nijak nesnažil. Říkal mi pořád, jak jsem nádherná, ovšem za to dodal "...jen těch pár kilo navíc." a když jsem začala nabírat na váze, radoval se. Radoval se z každé zmizelé kosti a já se radovala s ním. Začala jsem samu sebe vidět jeho očima, aniž by se o to nějak zvlášť snažil.

Když jsem bongovala, odmítal si bong dát se mnou. Ne že by na něj neměl chuť (podle jeo výpovědi na něj měl chuť prakticky pokaždé, když ho viděl), jen mi nechtěl dodat ten pocit, že bych na něj měla mít chuť i já. Někdy i odcházel, když jsem si chtěla bonga dát. Ne naštvaně, prostě odešel. Ze začátku jsem to nechápala a až pak mi došlo, že jeho nepřítomnost ve mě vytvořila pocit, že to není úplně ono. Po víc jak půl roce našeho vztahu jsem mu řekla, ať jde bong vyhodit do skla. Dala jsem mu i všechny propriety - mixbowl, popelník, zapalovač, sítka...všechno. Nechtěla jsem ten bong někomu dávat, chtěla jsem ho dát pryč. Úplně.

Co se týče rodinných vztahů, tak i s těmi mi moc pomohl. Promluvil si s rodiči i sestrami. Nevím přesně, co jim říkal, nebo co říkali oni jemu, ale vím moc dobře, že to pomohlo k utříbění naših rozvrácených vztahů. A i když s nimi pořád neumím mluvit, tak jak by oni chtěli, stejně už dokážu zvednout telefon a zeptat se táty: "Jak se máš?".

Pak přišlo na řadu shánění práce. To už bylo pro něj složitější. Všechno musel platit. Snažil se mi sehnat práci u něj ve firmě, ale toho jsem se bála. Před každým pohovorem mě uklidňoval a jakmile jsem si sehnala práci tady ve firmě, byl šťastný. Ne kvůli penězům, ale kvůli tomu, že jsem šťastná já. Jednou se dokonce rozbrečel, když jsem mu nadšeně povídala o práci. Pak pravil: "Víš, celou tu dobu, co jsi brečela, že nemůžeš sehnat práci, že nevíš, čeho jsi schopná, jsem nevěděl, co ti mám říct. Nevěděl jsem na co máš a na co nemáš. Teď jsi šťastná a našla jsi něco, v čem jsi dobrá a dokážeš to sama zhodnotit.".

Poslední a nejdůležitější věc, ve které mě zachránil, byli přátelé. Moc jich nemám. Respektive u většiny z nich jsem přesvědčená, že mě bytostně nenávidí (i když to vůbec není pravda). V. mě začal seznamovat s jeho přáteli a nakonec se z nich stali i mí. A díky tomu jsem byla schopná scházet se s těmi mými starými známými. A všichni říkaji, jak jsou rádi, že mě vidí spokojenou.

Hrdinové dnešní doby nenosí kápě a mnohdy ani oni sami netuší, že jsou hrdinové. Nesnaží se mermomocí každého zachránit a když už, tak ne pro vlastní dobrý pocit, ale pro toho daného jedince. Hrdinové jsou neviditelní a mají své mouchy. Nechlubí se svými úspěchy (a pokud ano, tak to nejsou hrdinové, ale samozvaní "mesiáši") a vždy zůstávají při zemi. Častěji potkáte hrdinu zkroušeného a smutného, ne veselého. Vidí totiž všechny útrapy světa a ví moc dobře, že dokáží změnit jen málo.

6 týdnů nemocná dopičikurva!!

20. března 2017 v 14:56 | Circle
Už mě to fakt nebaví. Troje ATB a výtěr mi udělala až po druhých. Odběr krve až teď - po šesti týdnech! "Kdyby náhodou jste tam měla zánět.". Však to už víme z výtěru ty krávo! Proboha. A ještě někdo na znamylekar.cz napíše, jak je skvělá. Já teda nevím, ale skvělého doktora si představuju tak, že mi výtěr z krku udělá hned, jak tam mám čep...ale co já vím, nejsem doktor.

Fakt mě to už štve. Pořád mě bolí v krku, pořád mi je odporně, pořád se cítím úplně nahovno...proč proboha není nějaký superskvělý lék, který by vyhnal z těla všechny nemoci?

Lidi prý pijou savo. Za všechno totiž můžou paraziti. Za úplně všechno. A pak serou do sítka a loví "parazity"...tedy kusy střev, protože pít savo zkrátka není dobré pro trávící systém. A když jim někdo udělá rozbor, dokonce i toho, co vysrali a řeknou jim "Ne, žádné parazity nemáte, jen vám chybí vitamíny.", tak se naserou a začnou si stěžovat na farmalobby, která na nich chce vydělat. A pak jdou a koupí si malou lahvičku sava za litr. Takhle se vydělává.

Ráda bych řekla, že moje doktorka na mě jen vydělává. Ale na recept mi dává prakticky jen antibiotika a nic jiného. A každý normální doktor by nedal ATB jen tak.

Prostě si najdu doktora, který dělá CRP testy. Jinak to nevidím. A hlavně se přestěhovat. A chodit ven. A jíst zdravě. A...a...a...rovnou se zastřelit, tak toho zkurvenýho streptokoka vyženu hned!

Lék na temné dny

19. března 2017 v 10:54 | Circle
Ani nevím, jak to přišlo. Asi to bylo tím, že jsem zase tak dlouhou dobu doma a nemůžu jít vůbec ven. Musím jen ležet a léčit se. Takže sleduji seriály, facebook projíždím pořád a stále dokola, 9gag taky. Na mobilu hraju dvě hry a začala jsem hrát jednu na počítači. A nebaví mě to. Nic z toho mě nebaví. Já chci chodit ven, na procházky. Miluji totiž začínající jaro a já ho musím proležet v posteli.

Neuvěřitelně jsem zlenivěla a začala jsem propadat sebenenávisti, která už tu dlouho nebyla. Nemám ze sebe dobrý pocit. V práci se mnou mají božskou trpělivost a upřímně nevím, jak já to všechno zvládnu. Chci si tu práci udržet. Chci si dát zdraví do pořádku.

Takže dneska jsem nakoupila papriky a jablíčka kvůli vitamínům. Budu chodit ven, ať se mi vytvoří trochu vitamínu D a budu chroupat jednu mrkev za druhou (max dvě denně, abych nebyla oranžová). S Vitamíny skupiny B je to složitější, takže budu každý den jíst B-Komplex. Snad mi tohle nadšení vydrží.

Příští týden (od zítřka) budu každý den uklízet. Už tu je pořádný mrdník. A vždy po uklízení si dám 10 minut meditace. Přespříští týden budu místo uklízení (budu uklízet jen každodenní bordel) cvičit jógu a po ní 10 minut meditace. Docela se na to těším. Na každodenní režim.

A pokud zase onemocním, budu chodit do práce. Už mi nic jiného nezbývá. Pokud si v tom teď udělám takový systém, jaký jsem si vymyslela, bude to v pohodě a snad na nic nezapomenu, nebo něco nezkurvím. Prý jsem si spletla jednu adresu. Nevím, kde jsem ji mohla dohledat a byla to stará smlouva, takže je dost pravděpodobné, že jsem adresu nezadávala já, ale můj předchůdce. Tak i tak, jak dojdu do práce, tak ověřím adresu u všech nezpracovaných smluv. Pokud mě teda v pondělí nevyhodí.

Řešení začínající deprese je velmi jednoduché. Teď jen se nenechat tou depresí a leností pohltit a makat. A já na to mám.:) Prej...

Tlustá čára

17. března 2017 v 11:52 | Circle
Zdál se mi sen, ve kterém jsem viděla Z. Měla jsem na sobě jen plavky, u kterch jsem přetím řešila, jestli se mám a nebo nemám oholit. Neoholila jsem se a šla jsem po městě s vykukujícím bobrem. Jakmile jsem uviděla Z., začala jsem poskakovat a omotávat si mikinu kolem pasu. Vypadalo to fakt debilně. A tak jsem si řekla, co bych dělala, kdybych se náhodou ocitla u stolu, kde by ona seděla.

Obě dvě bychom tam měly lidi, se kterými se chceme bavit. Jak bych reagovala? Asi bych ji ignorovala a povídala si s lidmi, se kterými se chci bavit. Jak by reagovala ona? Poslouchala by a dělala by xichty. A já bych po čase vstala a odešla pryč. To je moje řešení problémů, prostě vstanu a odejdu. Nehodlám se s nikým hádat, nehodlám se nikým urážet. Vždyť i když je nějaká peprnější diskuze u stolu, já vstávám a chci odejít. A pak je to na ostatních lidech, jestli mě nechají. A tak se poznají kámoši. Vědí, že mě nesmí nechat odejít a hlavně změnit téma, u kterého se zasekávám. Je hezké vidět, že lidé, se kterými se teď stýkám, umí zastavit konverzaci ve chvíli, kdy začíná být vypjatá.

Víceméně chci, aby nastala situace, ve které se s ní uvidím, nezávisle na okolnostech. Prostě budeme muset být spolu v jedné místnosti. Chtěla bych vidět, jak by reagovala ona a hlavně, jak bych reagovala já. V první chvíli by mi asi začalo buit srdce a měla bych nutkání hned odejít. Pokud by mě byl schopný někdo uklidnit, začala bych ji ignorovat. A pokud bych se opila, ignor by šel ten tam a začala bych na ni mluvit, možná jí i nadávat. To stejné by dělala i ona. Nevím, jak na tom teď je, jestli byla schopná trochu dospět. Možná by ty xichty nedělala. Pokud se ale zasekla v čase, tak jak mi říkal M., tak by dělala všechno pro to, aby mě vyhnala. Jak to dělala vždycky. Vždyť kamarádku, která nás seznámila, na jednu mou párty dotáhla svým způsobem násilím a pak na ni byla jen hnusná. A já taky...

Kurnik, jak mě to teď mrzí...

----------------------------------------------------------------------------------------------

Dělám za tím čáru.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Ještě jednu. Nechci na to myslet. Nemá to smysl.

Student vs. pracující

16. března 2017 v 9:42 | Circle
V pondělí jsem byla asi po roce venku se S. Bylo to trochu zvláštní setkání, ale v pohodě.

Co mi z toho setkání utkvělo v hlavě? Že stuent a pracující člověk jsou na tom úplně jinak. Jasný, o tom už jsem věděla dávno, ale jako studentce mi to vůbec nedocházelo.

1) Člověk se nemůže jen tak sebrat a jet na vandr.
Nebo může, ale musí si předem propočítat dovolenou, jestli mu pak nějaká zbyde na Vánoce, jestli mu ji šéf vůbec dá atd.

2) Člověk nemůže před týden jen tak na pivo.
Nebo může, ale pak musí vytrpět ten další den s kocovinou. Jít na přednášku s kocoviou - to se dá. Stejně dalších 50% studentů v přednáškovém sále je na tom podobně. Jít do práce s kocovinou a odvést alespoň minimální výkon - chudák mozek. Nehledě na to, že jsem z toho pondělního piva dost nachlazená, takže musím leže doma ještě do neděle kurvafix! A fakt se bojím, že mě vyhodí za to moje marodění.

3) Člověk si nemůže dovolit být nemocný.
Nebo může, ale musí mít hodně benevolentní kolegy. Hlavně většina lidí předpokládá, že půjdete do práce i s horečkou, protože prostě pracovní proces pyčo.

4) Pátek je den odpočinku, ne den párty.
Proto se většina pártošek pro "dospěláky" koná v neděli. Je zkrátka lepší si v pátek po práci odpočinout a pařit až v sobotu večer. Sice pak máte kratí dobu na zotavování, ale pokud byste šli v pátek večer pařit, odejdete v deset večer s tím, že se vám chce chrápat.

5) Obecně si více vážíte víkendu a nebo ho nenávidíte.
Protože o víkendu by se mělo uklízet. Přes týden na to je sice čas, ale komu se chce po práci vzít vysavač a uklízet.

6) Musíte se spokojit s meníčky.
Po skončení studentského života jsem se těšila, až budu moctjíst i někde jide, než v menze a nebo špagety s kečupem. To jsou totiž jediná jídla, co si můžete dovolit. Průser je, že ty meníčka nejsou o nic lepší. Mnohdy si v té menze pochutnáte víc, než na tom meníčku. A vařit? Stejně jako v bodu č. 5. Komu se chce po práci stát hodinu u plotny?

7) Neexistující prázdniny.
To mě štve na celém pracovním procesu nejvíc - nejsou prázdniny a dovolené je ukrutně málo. O to horší je, když máte muže zaměstnaného v divadle a má placený divadelní prázdniny. Opravdu vážne přemýšlím o to, že se stanu učitelkou a nebo divadelním technikem. Ty prázdniny za to stojí...no, ale už za tu dřinu moc ne.

8) Kolegové.
Ve škole můžete tak nějak vycházet se všema. Spojuje vás zájem o studovaný obor, takže i když si osobnostně nemáte co říct, pořád si můžete povídat o neschopnosti vyučujícího. S kolegy - jo, můžete se bavit o práci, ale takové téma se rychle vyčerpá. Pokud si s někým zkrátka nerozumíte, tak s ním nemáte ani o čem mluvit. Naštěstí tohle není úplně můj případ. Osobnostně si nerozumím akorát tak se šéfem...ale to nikdo z firmy.:)

9) Finanční nezávislost.
To je snad nejhorší bod. Tady už od vás nikdo nečeká, že nejste schopní zaplatit nájem. Už od vás nikdo nečeká, že řeknete "Sorry, na oběd nejdu, nemám peníze.". Všichni čekají, že ty prachy máte...protože pracujete. Nemůžete těm lidem ale říct "Sorry, všechny prachy jsem utratila za trávu a indický koření.". Nebo můžete, ale budou se na vás dívat jak na idiota, protože si neumíte peníze ušetřit.

10) Absence hodnocení.
Ve škole je to jednoduché. Na konci roku dostanete známku a víte, jak na tom shruba jste (a nebo víte, že vás učitel/profesor nenávidí). V práci nikdy nevíte, na čem jste. Jako nikdy. A pokud se zeptáte, dáte najevo nejistotu, kterou můžete snadno předat i ostatním. A to nechcete. Nikdy. A o je důvod, proč známkovat děcka na školách je ta největší pičovina pod sluncem.

11) Tupost.
Jako studentka jsem tohle nikdy nezažila. Vždycky jsem o probírané látce něco věděla, nebo jsem alespoň věděla, že se to můžu naučit. V práci si to musíte vyzkoušet sami. Mnohdy vás jen tak hodí do vody a "Zvládni to pyčo!". Během prvních pár dnů se cítíte jako největší debil, protože nerozumíte věci, kterou tu někdo dělal roky a s přehledem. Pokud máte štěstí na kolegy, tak vás rádi uklidní "Já jsem na tom byla stejně, když jsem došla.". Vedoucí mi pořád říká: "Já se to všechno pořádně naučila až po půl roce.". Stejně si člověk ve většině případů připadá jako absolutní idiot.

To je tak nějak všechno. Asi by se dalo vymyslet i dalších x bodů, ale tohle prozatím stačí. Nicméně je dost možný, že do měsíce budu zase na pracáku. No nic, jdu si dát sklo, podívat se na Gilmorky a topit se ve vlastní šťávě.

Mňau.