Duben 2017

Záchvaty kreativity

26. dubna 2017 v 9:41 | Circle
Včera jsem měla extrémně kreativní náladu. Začalo to úplnou blbostí, jako je skládání prádla a výměna prádla ložního. A pak jsem nevěděla, co dělat. Měla jsem na výběr - lehnout si do postele a čučet na Gilmorky, sednout si k PC a hrát Heroes of the Storm (ona už je vlastně verze 2.0!), nebo čučet na nové díly seriálů. Ani jedna z těch věcí se mi nechtěla dělat. Tak jsem si vzala akvarelkové pastelky a začala kreslit.

Nejsem v kreslení moc dobrá. Mám potenciál, ale moc ho nevyužívám. Zatím se teprve učím, jak na sebe jednotlivé barvy reagují. Kreslila jsem západ/východ Slunce odrážející se ve vodě (kýč jak bič haha) a neuvěřitelně mě to bavilo. Struktura vody se sice dělá blbě, ale nakonec se mi to někdy povedlo. A Slunce blištící se mezi horami, to mě bavilo snad nejvíc.

Mám v hlavě další obrázek, ale ani za boha netuším, jak ho vytvořím. Je to obrázek planety mimo naší soustavu, která obíhá kolem dvou hvězd. Na ní jsou obrovské pozůstatky kráteru tryštící ze země a na vrcholku každé z nich je diamant, takže každá tyč vypadá, že má na vrcholku duhu. Na pozadí se bliští dvě slunce, spojená dohromady. Vidím to přímo před očima, ale opravdu nevím. Opravdu nevím, jak to mám zpracovat.

Hlavně potřebuji pracovat na mém příběhu. Zatím tam jen smutně leží ve složce v počítači a jen mi říká "Circle, dopiš mě prosím.". I u něj mám všechno v hlavě, jak vizuálně, tak příběhově. Jenže je to příběh, který je extrémně těžké zpracovat tak, aniž by zněl jako další zkurvená lovestory. Ona to teda lovestory je. Ale spíše podobná Pátému elementu, než červené knihovně od Rosamundy Pilčrové.

Nicméně věc, co bych měla dodělat ideálně do konce týdne - napsat odbornou práci do zvukařského kurzu. Mám k tomu materiály, informace, ale...ani trocha motivace! Odborné práce mi nejdou. Neumím psát v odborném stylu. Jde mi psát o životě. O svém, tak nějak obecně...píšu o lidech. Vždycky jsem psala. Od manifestů, po deníky. Vždy všechno na osobní rovině. Kritiky, recenze, reportáže, i tohle mi šlo. Odborné práce nikdy. Tam nemá místo cokoliv osobního. Naštěstí tato práce není pro akademickou půdu, ale pro bandu zvukařů a ti si na stylech moc nepotrpí. A o čem že mám psát? O tom, jak debilně se zvučí cimbálka.:D

Měla bych už udělat tu jednu jedinou práci, co mám zadanou. Trochu šílím z nedostatku práce. Už jsem tu dvě hodiny a stihla jsem se nasnídat, napsat si s kámošem, kdy se uvidíme, podělit se o zajímavý obrázek na facebooku a pokecat si s kolegyní o bydlení obecně. Jo a dát si pod monitor složku, abych u něj neměla pořád sklopenou hlavu. Chci práci.



Průjmy a dojmy

25. dubna 2017 v 14:33 | Circle
Nejde ani tak o to, že ve své práci nevidím smysl. Já nevidím smysl v tom tady zůstávat tak dlouho. Neuvěřitelně se těším, až mi přibude další agenda. Strašně, strašně, strašně moc. Třeba pak nebudu stíhat, třeba se mi navýší úvazek. To mi ale vůbec vadit nebude. Rozhodně to bude lepší, než tady sedět, čučet a tvářit se, že něco dělám.

Blbý je, že teď si musím nadpracovat den, který jsem proležela s bolavými zády v posteli. Což znamená každý den o hodinu a půl nicnedělání navíc. Navíc si připadám úplně idiotsky, když mě platí za...úplný hovno.

Tak projíždím facebook, blogy, zprávy, všechno...a je to nuda k uzoufání. Taková nuda, že jsem si začala přichystávat vzory smluv. Teď mám hotovou jednu část. Ty další si nechám na další dny, abych měla co dělat. Prdel je, že si musíme psát výkaz práce - kolik hodin jsem strávila na jedné smlouvě. Smlouva hotová za 5 sekund a já mám ve výkazu napsané tři hodiny. Kolegyně mi říká, že musím trochu zvolnit. Jenže jak? To mám mít pauzu mezi písmenky pět minut? Tato práce fakt není na 6 hodin denně.

Jak jsem tak projížděla facebook, vzpomněla jsem si, že jsem dlouho neviděla profil jedné holky, kterou znám už od dětství. Pokud bych ji poznala později, s největší pravděpodobností bych ji v přátelích neměla. Já k ní nechci být nefér. Já o ní nechci říkat nic hnusnýho, jenže to se nedá. Cestuje po světě a dělá společnici bohatým chlapům. Pořád všude říká, že s nima nespí, ale já jí nevěřím ani nos mezi očima. Jednou je to totiž tak, že s nima jen chodí po barech a chlastá. Podruhé řekne, že si s nima jenom píše. Pak teda s nima stráví celou dovolenou. Nějak...mi její výpovědi nesedí. A pak se nakonec doslechnu něco ve stylu "Stačí se mi dvakrát o něho otřít a mám 30 000,-." Na jednu stranu má docela záviděníhodný život, ale...pak člověk slyší od jejích spolubydlících, že každou noc brečí do polštáře. Nějak...mi to nesedí.

Předevčírem jsem přidala na 9gag příspěvek o hraniční poruše. Většina komentářů byla pěkných, nebo nějak srandovních. Spíš soucitných, ale jeden. "Uvědom si kurva, že je to všechno tvoje chyba." a já cítila z jeho komentáře, že musel chodit s holkou, co má nějakou poruchu osobnosti a vůbec si nechtěl přiznat, že má nějaký problém. Napsala jsem mu něco neuvěřitelně nasranýho a už si to ani nepamatuju. To je tak vždycky, když mi začnou agresivně tikat oči, mysl se zatemní a všechno se prosvětlí až ve chvíli, kdy je dokonáno a já v podstatě ani nevím, co se dělo. Tak jsem si komentář po sobě přečetla a byl neuvěřitelně agresivní. Něco ve smyslu "Uvědom si, že jsi piča.". Moc se mi tohle chování nelíbí, ale jsem to já a můžu jedině pracovat na tom, abych o tom věděla a pamatovala si co nejvíc. To taky není moc jednoduchý.

A včera jsem byla na masáži. Kurnik, J. mě zmasakrovala neuvěřitelným způsobem "Klidně můžeš sprostě nadávat." "To je ještě dobrý, já se kdyžtak ozvu." a jakmile mi tlačila na místo, o kterém i vím, že tam mám bouličku, tak jsem spustila "Dopičikurvadoprdele!" "A je to tady!" ozvala se J. a tlačila dál. Už ji znám delší dobu a je to jedna z těch slečen, u kterých nevíte, co jsou zač, ale víte moc dobře, že jsou fajn. Povídala mi nějaké věci ze svého života a já zas pověděla něco jí. Jen co je blbý - neumím se ptát, tak to pořád působí, že mluvím jen o sobě. A to mi taky není moc příjemný.

Pak jsme byli venku s T. a K. Pohodička, brčínko. Pak jsme se s V. vydali do Billy na nákup. Jak já jsem ráda, když s ním můžu něco dělat. Zpříjemňuje mi každý okamžik, jen doma nás to už sere. Tak dneska možná zajdeme na koncert do největšího hipstr místa ve městě.

A smrdím...nepoužívám deodorant, protože mě z něj svědí podpaží. Jsem totiž asi alergická na mléko. JÁ! Člověk, co jako děcko pojmenoval oblíbeného plyšáka po mlíce "Bude se jmenovat Mlíčňák!" - velice originální jméno pro bílého psa.

Chci psa...
Chci práci...jo, kolega mi něco přinesl. Juchů, mám zítra co dělat. Doufám, že to nezkurvím.
Chci...aby si sekretářka z V. práce naliskala.

V. totiž odešel z práce, kde měl skoro 19k čistýho do práce jeho snů, kde mu slíbili 15k čistýho. Říkám ok, to nějak dáme. Hlavně aby ho to nenervovalo tak, jak minulá práce. Tohle mu slíbil ředitel a zadal sekretářce, aby vypočítala výši mzdy (jsou to tabulkové platy). A ona do toho začala rýpat. Takže teď na konci měsíce V. neví, jaký bude mít plat a já se bojím, že to nebude nijak valné, protože paní sekretářce se zdá, že není fér, že by jeho kolega na stejné pozici měl stejný plat, jako V., když už tam dělá 9 let. Doprdele! Fér nefér, šéf ti něco řekne, tak ty to tak uděláš krávo tupá! Jsem kvůli tomu tak nasraná, protože podmínka, kterou V. dal šéfovi, že bude dostávat 15k čistýho. Logicky...odcházím z lépe placené pozice, tak mi dejte důvod, proč bych měl odejít. Ale jinak jsem ráda, že tam dělá. Baví ho to. Zajímá ho to.

A já? Já jen doufám, že budu mít co dělat.

Být "za vodou" - je to opravdu taková výhoda?

25. dubna 2017 v 9:43 | Circle
Kým jsem byla včera a kým jsem dnes - to je dost veliký rozdíl. Mělo to co dočinění s prostředím, ve kterém jsem vyrůstala, i s výchovou, která mi byla postkytnutá. Toto je článek na téma týdne: "Život v bublině" a já vám povím, jak jsem se ze své bubliny vymanila, abych mohla dál žít.

Mám takový pocit, že o tom, kým jsem byla, jsem tady psala už několikrát, ale nikdy ne v takovém kontextu, ve kterém o tom budu psát nyní.

Vyrůstala jsem v poměrně zajištěné rodině. Měli jsme pár problémů, ale s penězi snad jen jedinkrát, kdy našim nezaplatili za zakázku a místo peněz jim dali prase (a naši jsou tak hodní, že je nechtěli zadlužit, tak si prase vzali a udělali zabijačku pro všechny známé). Někdo by mohl říct, že díky tomu jsem měla hodně jednoduchý život, nicméně život ve vyšší střední třídě má svá úskalí, která by snad nikoho nenapadla.

Nemohla jsem jít na střední, dle svého výběru. Buď gympl a nebo nic. Přitom už v těch 15 jsem věděla, jak moc velká pitomost to je. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli budu chtít jít na vysokou a jestli ji zvládnu. Naši byli naopak přesvědčení, že jsem hyperinteligentní bytost, co zvládne všechno. Zkrátka do mě vkládali moc velké naděje.

Ani ne tak kvůli rodičům, ale kvůli postavení, které máte. Vždycky jsem se snažila, aby si i mí kamarádi užili výhod, které doma mám. Zvala jsem je k sobě na bazén, na DVDčka, půjčovala jsem jim své věci, ale jak už to bývá, závist je docela pekelná dáma. Jedna holka o mně začala říkat docela špatné věci. Nyní mi dochází, že jí to vtloukla do hlavy její rodina. "Circle a její ségry nemají stejné rodiče. Její ségry jsou jejího taťky a Circle je první děcko od jejich mamky." ... "Circle je bohatá a ani nemůže koupit vánoční stromeček do třídy!" (holka se sama rozhodla, že takový stromeček koupí a prostě ho donesla, aniž by cokoliv řekla) ... "Circle je bohatá, ale stejně chodí v oblečení po rodičích.".

Tohle málokomu dochází, že děcko z vyšší střední třídy nepatří nikam. Žije v bublině, kterou nelze pokořit. Jste buď moc bohatí, nebo moc chudí. A dětem to jedno není. Žije v iluzi, která mu říká, že má úplně na všechno. Žije v tom, že v takovém luxusu bude žít pořád a když pozná něco "nižšího", je v háji a netuší, jak je možné, že není lednička pořád plná jídla, že jídlo je docela drahé a jakékoliv vyžití se skýtá s rozhodnutím "Jíst a nebo se bavit?".

Kdekdo by řekl, že když mi naši dávali kapesné při studiích, tak je to obrovská výhoda. Není. Peněz mi nedávali ani tolik, aby to stačilo na jídlo a případně i nějakou zábavu a pracovat mi zakazovali. Tak jsem nejedla. Člověk se zkrátka chtěl stýkat se spolužáky a kde jinde, než u piva. A největší nevýhoda je, že pak člověk studuje kvůli penězům a ne kvůli vlastnímu zájmu o sebevzdělávání.

Co je ale nejhorší, tak arogance, která se s takovým typem výchovy pojí. Neměla jsem zrovna valný názor na dělníky a prodavačky a nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne budu prodávat jízdenky na autobusáku. Bylo to pod mou úroveň. Zkrátka dívala jsem se skrz prsty na všechny, kteří neměli maturitu, aniž by mi došlo, že někteří za to opravdu nemohli. Jejich rodiče měli špatnou pověst a tak je vzali maximálně tak na zahradníka.

...

Nyní už jsem si zažila, co to je nemít peníze, co to je žít z ruky do huby. Pořád se učím něco nového, poznávám svět takový, jaký doopravdy je. Dříve jsem to neviděla. Viděla jsem to jen skrz pozlátko a stříbrnou lžičku, kterou jsem měla zabořenou hluboko v krku. Pokora a uznání - to byl jediný způsob, jak se z té nádherné zlaté bubliny dostat. A jsem ráda, protože takhle poznám lidi, kteří za to opravdu stojí a ne jen ty, kteří vše předstírali úplně stejně, jako jsem předstírala já.

Proč jsem se rozhodovala, tak jak jsem se rozhodovala?

23. dubna 2017 v 14:30 | Circle
Mnoho lidí má rozhodnutí označují za špatná. Mnoho lidí říká "Vidiš, kdyby ses rozhodla jinak, nemusela bys na tom být tak špatně.". Mnoho lidí si myslí, že vědí. Přitom nevědí vůbec nic.

Proč jsem se rozhodla vykašlat na školu?
Protože jsem viděla jen jeden jediný důvod, proč studuji. Důvod, který mi vlastně celé studium znechutil. Peníze od rodičů. Neměla jsem motivaci cokoliv do školy dělat. Hlavně abych prolezla do dalšího semestru a měla prachy dalšího půl roku, aniž bych musela hnout prstem. Nechtěla jsem rodiče vyžírat a snažila jsem se najít jiný důvod ke studiu. Jenomže nebyl tam žádný. Výmluvy typu: "Naučím se psát." "Rozšířím si obzory." vzaly za své, když jsem se dověděla, že to vůbec není o tom, že by vás tam někdo naučil psát. Ukážou vám prezentaci o tom, jak se píše recenze, ze které se dovíte tak maximálně normy, které po vás chtějí a pak, když k zápočtu odevzdáváte recenzi, tak vám řeknou, že je to celé špatně. Ani neřeknou co konkrétně. Rozšíření obzorů se taky moc nekonalo. Snad jen audiovizuální seminář mi dal to, co jsem od něj očekávala - vyučující, kterou obor zajímá a je schopná vybrat z něj to nejzajímavější a nejdůležitější. Ostatní vyučující byli otrávení už jen z toho, že tam museli být a já neměla důvod na jejich hodiny chodit.

Proč jem se rozhodla tripovat?
Toto rozhodnutí padlo už ve chvíli, kdy jsem se o LSD dověděla - na základní škole. Začala jsem si o tom zjišťovat víc a věděla jsem, že to chci někdy zkusit. Řekla jsem si, že po dvacítce zkusím, co znamená si opravdu vytripovat hlavu a díky tomu jsem si uvědomila hodně věcí. Ta doba byla celkem zlá, ale když to vezmu zpětně, bylo to vždy o lidech, se kterými jsem se stýkala. Díky tripování mi došlo, se kterými lidmi se chci stýkat a které v životě nepotřebuji. Došlo mi, kdo vlastně jsem a o čem je život. Našla jsem si svůj smysl života, aniž bych ho stavěla na nějakou kosmickou úroveň (samosebou i to muselo v hlavě proběhnout aby mi došlo, že to jsem celou dobu jen a pouze já a ne Bůh, že jen já ovládám svůj život, ne někdo jiný). Dokázala jsem si zmapovat svou smysl a říct rezolutní NE na určité věci, které do mě rodiče vtloukali už od malička. A hlavně - problémy, které jsem měla v hlavě už od základky, jsem byla schopná vyřešit podstatně rychleji a efektivněji, než kdybych chodila k psycholožce. Ostatně i ona byla trochu zděšená z toho, jak rychle já všechno pobírám. Po čase jí došlo, že mi ty tripy nemá vymlouvat, ale že na to nemá specializaci. Na rovinu mi řekla, že se s nikým, jako jsem já, nepotkala a že neví, jestli je to dobře, nebo špatně. Nicméně chválila mě za to, že jsem si určité věc uvědomila, obzvlášť kolem pomluv a lidí. Z mého pohledu to mnohé vyřešilo.

Toto jsou dvě rozhodnutí, která mi každý pořád vyčítá, aniž by si uvědomil, co dobrého mi to do život dalo. A já jen doufám, že i oni to jednoho dne pochopí a přestanou mi dávat kázání o tom, jak jsem v minulosti měla dělat něco jinak.

Jsem ráda za má rozhodnutí, byť některá mohla být i drastická. Bez nich bych se totiž pachtala ve večírcích a jednorázových sexuálních zážitcích místo toho, abych opravdu žila sama pro sebe a ne "jen tak z hecu".

Další rapidní změna snů

22. dubna 2017 v 21:58 | Circle
Zas tak velká změna to není. Spíš oproti minule, kdy jsem si říkala, že budu vychovávat kočky, je to dost rapidní změna. Vychovávat čičiny by bylo sice fajn, ale asi na to nemám trpělivost. Ne na ty kočky, ale na jejich majitele. Prostě se mi nechce stokrát někomu vysvětlovat, že má kočce věnovat pozornost.

Už tak od nějakých 13-14 let jsem si říkala, že bych studovala žurnalistiku. Obecně celé studium teorie interaktivních médií mě k tomu mělo přiblížit, ale spíš mě od toho odradilo. Co se potřebuji naučit je stylistika, forma a sebereflexe na poli gramatických chyb. Nejsem si úplně jistá, jestli mi to žurnalistika bdue schopná dát, nicméně předpokládám, že se tam naučím věc, ve které tápu - psát na téma, v určitém rozsahu a umět vyhledávat zdroje.

Tady u nás je možnost studovat žurnalistiku dálkově. Což je výborné - přezenční studium jsem nedávala právě kvůli každodennímu docházení do školy. Hlavně u toho budu moci pracovat, což je velké plus.

A čím bych se zabývala? Žádné zparvodajství, bulváry, móda, architektura...esporty, hudba a případně i ozvučovací technika. Neříkám, že se tím budu moct živit. To spíš ne. Nicméně budu alespoň vědět, že umím sesmolit článek, který dává hlavu a patu (ne jak tady haha).

Sen je to poměrně reálný a uskutečnitelný. Prý píšu dobře. Říká mi to víc lidí, já si to ale moc nemyslím. Vím o sobě, že se mám HODNĚ co učit. Tak začnu. Stejně mi chybí něco, v čem bych mohla pořádně realizovat mou hlavu. To v administrativě nebude nikdy. Ale výdělek dobrý a poměrně jednoduchý.

Takže jak to vidím do budoucna? Tuto práci si nechám tak dlouho, jak bude možné. Nechci ale počítat s tím, že mi prodlouží smlouvu, ať z toho pak nejsem vyjevená a pro jistotu už v prosinci budu shánět jiné zaměstnání, abych se zas nedostala do stádia absolutního nicnedělání, které ve mě zabíjí veškerou kreativitu a zájem o to vůbec žít.

Rýsuje se ta budoucnost pěkně. Teď jen pro to něco udělat a jít za tím.

Konspirátoři a životní rádci

20. dubna 2017 v 15:30 | Circle
Já tuhletu moderní dobu asi trochu nedávám. Doba, kdy každý může být lákařem/právníkem/novinářem, pokud má internet, je dle mého dost prohnilá. Lidé se pak povyšují nad lidi, kteří svému oboru dali celý život, vzdali se všech možných radostí, které skýtá mládí a jen kvůli tomu, aby někdo mohl říct "To bych si taky mohl vyčíst na internetu a nepotřebuji titul!".

Nějak nechápu, proč jsou lidé ochotní věřit různým ptákovinám. A proč vlastně píšu tuhletu blbost? Protože jsem v depresích z toho, že pro své tělo nedělám dostatek. Protože všude na internetu vidím, jak má každej plnou hubu keců o tom, jak se má a jak se nemá žít. Jsem nasraná na svého kamaráda, který při každém našem setkání říká, jak jsou lidé "nevědomí". A já mám chuť mu vlepit facku do té jeho zmeditované kebule, jen aby si uvědomil, jak moc se povyšuje a nemá sebemenší důvod.

Štve mě, jak má každý tendence mluvit do životů ostatních. Já na to rezignovala, protože vím moc dobře, jak to toho druhého štve. Vím moc dobře, jak moc mě štve, když se mi rodina snaží vtlačit do hlavy jejich názory, se kterými principielně nemůžu souhlasit. A jediné, co můžu dělat, tak mlčet a kývat hlavou, aby se na mě nesesypala další hromada hovínek.

Dospěla jsem totiž do toho stádia, že člověk ani názor mít nemusí. Že člověk nemusí být nutně převědčený o tom, jak to tady je a není. Vždyť člověk není a nikdy ani nebude vševědoucí a pokud by byl, svět by vypadal jinak. Nikdo nemá patent na rozum, nikdo nemá patent na všeobecnou informovanost.

Uvědomila jsem si, že svět není černobílý. Že farmalobby nás určitě nechce zabít, ale zároveň některé postupy nejsou úplně košer. Že léčitelé nejsou svatí a osvícení, ale zároveň to nejsou jen šarlatáni, co z nás chtějí vymámit peníze. Že systém není jen špatný, ale že má v sobě stránky života, za které bychom se při anarchii modlili, aby se vrátily.

Nechci tu lidem říkat, co si mají myslet. Je mi totiž úplně u zadnice, co si kdo myslí a jak kdo přemýšlí. Co mi ale jedno není, když mi někdo je schopný říct, že se mýlím, jen na základě jedné věty a nenechá mě ani domluvit. Co mi jedno není, když člověk neochvějně mluví o své pravdě a říká "Otevři oči a uvidíš!" (většinou je to člověk, co za poslední měsíc zežral tolik drog, že jeho představa o otevření očí je minimálně dost zkreslená).

"Nech brouka žít, vždyť chcípne sám." - to by se mělo tesat do kamene. Samosebou mluvím o broucích v hlavě.

Zaříkávač koček

12. dubna 2017 v 11:14 | Circle
Už vím, na co se chci v životě zaměřit. Neříkám, že je možné to mít jako hlavní příjem, ale třeba ano.

Chci se zaměřit na kočičí terapii. Mnoho lidí si myslí, že takový terapeut promlouvá kočičkám do duše, ale není to tak. Představte si, že si pořídíte kočku z útulku a ona se vás bojí. Terapeut dojde a na základě pár informací a kočičího chování doporučí majitelům určitý postup, který když budou dodržovat, kočička se za chvíli přestane bát a třeba se i nechá pohladit, i když ji v mládí trápili.

Nyní tedy sleduji, jak reaguje naše Dory. Některá sdělení už dokážu rozšífrovat, ale stále se mám co učit. Jakmile se přestěhujeme, slíbil mi V. koťátko, které se pokusím vychovat tak, aby třeba aportovalo.

I s pejsky bych chtěla pracovat, ale s těmi nemám moc zkušeností. A navíc psích terapeutů jsou stovky, protože psi jsou v tomhle hodně jednodušší. Kočky jsou hodně jiné, což taky moc lidem nedochází.

Tak držte palce. Třeba ze mě bude zaříkávač koček.

Jen trochu rozumu...prosím

8. dubna 2017 v 10:51 | Circle
Dost dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že mé sestry nejsou zas tak chytré, jak o sobě tvrdí. Ne že by byly hloupé, ale některé věci jim zkrátka nedochází. Proč vlastně píšu tento článek? Kvůli facebookové hádce s nimi na téma očkování.

Abych vás seznámila se situací, moje ségry jsou ti největší pokrytci, které já znám. Ta mladší má dva kluky. Jsou pořád nemocní a místo toho, aby si šáhla do svědomí a řekla si, že to bude asi tím, že kouřila v těhotenství, tak hází vinu na všechno ostatní. Dokonce si našla čarodějku, u které potřebovala slyšet, že ona je v tom nevinně a může za to vesmír, či podobné ptákoviny.

Ta druhá odmítá poslouchat doktory a poslouchá jen bláboly jejích známých, kteří ví o medicíně úplné hovno. "Moje holčička ochrnula po očkování! Může za to doktor, který ji očkoval, i když má fibrilní křeče." do prdele, tak nejdřív si o očkování něco přečtu, jak vůbec funguje a komu se očkování nemá dávat a až potom zajdu za doktorem. Nehledě na to, že lidi volí pediatra jen podle vzdálenosti od domu a už si nezjistí, jak moc kvalitní ten doktor je. Pak za to může celá medicína a spasí nás jedině bojovníci proti chemtrails.

Úžasný argumentační faul mých sester: "Když okolí bude umírat na angínu a doktor řekne, že to je něco jiného, budeš věřit doktorovi, nebo všem, kdo se s umírajícími setkali?" no, rozhodně budu věřit doktorovi a nebudu tady spoléhat na povídačky hysterických maminek. Další argumentační faul: "Když je očkování tak úžasné, jaktože i naočkované děti chytnou nemoci, proti kterým jsou naočkované?". Kdyby si něco zjistila o samotném očkování věděla by, že samotné očkování není zázračný lék proti všem nemocem, ale že příznaky nemoci nejsou tak vážné.

"Očkování z dítěte udělá zeleninu!" dej mi na to studii. Jedinou normální studii, ne povídačky tvých kamarádek! Kurnik, tohle už se vymyká kontrole. Po celé Evropě je teď epidemie spalniček jen kvůli tomu, že hysterické maminy odmítají očkovat své děti. Sobectví nejvyššího kalibru.

Nežádoucí účinky se vyskytují u každého léku, i u té trávy, kterou starší sestra propaguje, jako jediný a všemocný lék. To, že její dcerka může mít atopický ekzém z toho důvodu, že hulila v těhotenství, to ji taky nenapadne. Může za to společnost, Praha, porodnice...vůbec ji ani na chvíli nenapadne, že by to mohlo být její idiocií.

Už mě to fakt nebaví. Moje ségry jsou prostě absolutně tupé. Obě dvě studují jakýsi pseudoumělecký obor a ani na chvilku je nenapadne otevřít tu zpičenou učebnici medicíny a o tom očkování si načíst alespoň základní informace.

Jsem fakt neuvěřitelně nasraná. A ani ne tak z důvodu, že své děti nenechají očkovat, ale z důvodu, že jsou ochotné jít až do extrému. V diskuzi si z nich nikdo srandu nedělal. Každému zúčastněnému byly moje sestry u prdele. Jen ony si to vzaly osobně a začaly: "Dělat si srandu z rozhodujících se maminek je nefér." "Ty nejsi matka, tohle nemůžeš nikdy pochopit."...spíš nejsem piča, tak to nemůžu nikdy pochopit.

Na druhou stranu jsem ráda, jaké idiotky moje sestry jsou. Alespoň se můžu z jejich pseudointelektuálního chování poučit a vychovávat své dítě pořádně a ne jen tak napůl. (protože je dobrý nápad studovat vysokou školu, pracovat, organizovat akce, chodit na večírky a pak si stěžovat, že děcka pořád musí hlídat babička, co je rozmazluje)

Pořád nadávaly na hysterické maminy a teď jsou to ony. Jen kvůli jejich hysterickým alternativním kamarádkám, co by své dítě daly jen do scientologické školky.

Trochu rozumu do toho mateřství, ne?

Rozjímání o víře vesmírné

4. dubna 2017 v 13:59 | Circle
Ráda se dívám na noční oblohu, obzvlášť spokojená jsem, když jsem upřostřed lesa a mezi špičkami stromů problikuje početný houf hvězd. Dodává mi to klid a naději, že mé praděti se jednoho krásného dne podívají do vesmíru.

Už jsem jednou psala o tom, že mám dvé pojetí víry. Napsala jsem si vlastní "Bibli", kterou ovšem lidé nesmí tak chápat. Účelem mé víry je, že se nikdy nesmí šířit mezi ostatní, pokud oni sami si to tak nepřeberou. Slovo náboženství je u mé víry značně nepraktické, protože to mé v sobě zahrnuje všechna náboženství světa.

Když se podívám na hvězdy, tak si ten příběh vždy připomenu. Každý člověk je součástí určitého cyklu. Jeho duše kruh začíná kreslit a jakmile tento cyklus naplní, duše odletí do vesmíru, kde ho buď pohltí hvězda, černá díra, nebo jiné masivní těleso. Člověk se tak stane součástí onoho tělesa. Občas se stává, že duše nechce odejít ze Země a tak si vybere meteor/meteorit, který nasměruje tak, aby spadl na zem. Cyklus takové duše se opakuje donekonečna, proto někteří lidé dokáží vnímat své reinkarnace. A jakmile padá meteor/meteorit na zem, vidíme ho jako padající hvězdu. Vždy, když uvidím takovou hvězdu, přeji oné duši, aby se měla co nejlépe. Pro duši je život na Zemi ten nejsložitější, protože se musí potýkat s tak obrovským zlem, že to občas duši zničí úplně.

Věřím tomu, že spřízněné duše dokončí svůj cyklus stejně. Že duše putuje tak dlouho, dokud nenajde svou spřízněnou duši, jenž si našla domov na/v jiném tělese. Některým duším se podaří najít tu spřízněnou už tady na Zemi. Takové duše už spolu zůstávají do konce cyklu.

A právě proto se chci vdát. Chci aby má duše a duše mého muže se spojily a mohly spolu dokončit cyklus. Aby se mohly jednoho dne usadit v útrobách černé díry, v plazmě hvězdy, na povrchu jiné planety, či dokonce pod povrchem. A nebo spolu zůstanou na Zemi a budou šířit poselství lásky dalším generacím.

"Zavři oči, padá hvězda." pravila duše, která se bojí, že bude spatřena.

Ze dvou čtyři

2. dubna 2017 v 22:48 | Circle
Ještě jen taková poznámečka - v předchozím článku jsem psala, jak mě mrzí, že lidem nedochází, že jsem úplně jiný člověk.

Co těm lidem vůbec nedochází - poslední dva roky jsem hodně tripovala, hodně éčkovala, prostě si zasrávala hlavu různýma pičovinama, jen protože prostě PÁRTY PYČO. Za celou dobu jsem nic moc nedokázala, nemám se čím pochlubit. Tak se chlubím tím, že jsem konečně spokojená. A lidi to nechápou. Dívají se na mě stylem "Tys nebyla spokojená?" a jde na nich vidět, jak se bojí zeptat.

Ale hlavně co - ty dva roky utekly neuvěřitelně pomalu. To víte, když si někdo dá tripa, oficiálně to trvá 14 hodin, ale vy máte pocit, že jste zažili celou historii lidstva. To člověku ty dva roky prodlouží minimálně o další dva. Události, co se staly před tímto obdobím, se mi zdají tak neuvěřitelně vzdálené, že se mi tomu ani nechce věřit.

A právě proto zapomínám. Tváře i jména lidí, se kterýma jsem trávila hodně času. Události, posloupnosti. Zkrátka se mi toho v hlavě stalo tolik, že na informace typu jestli ten starý známý kouří a nebo jestli tamta známá chodila s tamtím člověkem, na to není prostor.

A možná je to filtr, který si můj mozek nastavil, aby vypudil lidi, které tam až tak úplně nechci. Co já vím, já svojí hlavě nerozumím.